ANEB CO JE VROZENÉ NADÁNÍ ČLOVĚKA A CO SE S NÍM DĚLÁ, A PROČ JE TAK CENÉ VĚNOVAT MU POZORNOST UŽ OD DĚTSTVÍ.

Co je to vrozené nadání? Nadání je podobno zašifrovanému dopisu ležícímu na stole. Každý má k němu přístup, ale přečíst si jej může a dokáže pouze ten, kdo má šifrovací klíč. A ten klíč mají u sebe jen dvě osoby na světě. Tou první osobou je konkrétní nadaný člověk, neboť nadání a klíč k němu, jdou vždy spolu – jeden vychází z druhého. O té druhé osobě se zmíním později. Proč je však tak nesnadné najít klíč k vlastnímu nadání? Protože se vzájemně zrcadlí. Klíč leží „za zrcadlem“, ve stínu. A člověk, tak, jako Alenka, musí pro něj do „kraje divů“ a zpět. 

ANEB O AUTENTICKÉM ČLOVĚKU, VOLBĚ, VLÁDNUTÍ, VZDĚLÁNÍ A DEMOKRACII.

Autentický člověk nemá volbu. 

Takové tvrzení se jeví jako velmi odvážné. Jak to, že autentický, vědomý člověk nemá volbu!? Odpověď zní: neboť jedná podle svého citu. Obsáhl své pocity (srdce) a emoce (tělesnost). Sjednotil se s nimi a získal přesah. Jedná na základě své intuice. Volba, v konvenčním smyslu slova, pro něj zaniká, není jí třeba. Nevědomý člověk, ovládaný svými emocemi a tělesností také nemá volbu. Tyto dva druhy lidských bytostí, ačkoliv na venek mohou působit zcela stejně, jsou zcela odlišné. 

(článek dále pojednává o povaze volby rozhodování i o volbě v rámci stávajících systémů)

...aneb o hranicích, jejich překračování a setkání

„Nemůžeme jít za své hranice, pokud nejsou jasně stanoveny. Nemůžeme sami sebe překročit, aniž jasně cítíme, kdo jsme. Mezi jasnými hranicemi a obranářstvím je ohromný rozdíl.“ 

Kdo jsi? Jsem Čas, řekl. A odkud kam jsi? Od počátku do konce. To není fér říct, že skončíš na konci. A co na tom není fér? Nemůžu tě potom chytit. Já se nechytám. Mě nemůžeš chytit. Ale já bych rád. Proč? Chci vyhrát. Vyhraješ jen tehdy, když se sejdeme, řekl. To je teď? Ne, teď se jen potkáváme. A kdy se sejdeme? Když tu bude ten třetí...

Čas je zdroj, ke kterému se chováme jako k penězům. "Kupujeme si" za něj aktivity, činnosti, zaměstnává me se. Důležité je začít vnímat, jaké činnosti si kupujeme a postupně přestat za svůj čas „nakupovat“ cetky – tj. aktivity, které čas pouze spotřebovávají a požírají. Rozhodně však je třeba upustit od „nakupování“ aktivit, které přinášejí starosti či trápení – tedy těch, které nám energii přímo berou. Takovými aktivitami jsou zejména konflikty všeho druhu.

Psal jsem už dřív o třech poutnících. Dnes se na lidskou cestu od utrpení k vykoupení a celistvosti podívám skrze Chlapce a Starce (Puera a Senexe, Prvního a Druhého poutníka). Pro ženy jsou odpovídajícími archetypy Puella a Seneca (Dívka a Stará moudrá žena).

Při jenom z rozhovorů jsem s klientem narazil na téma a symboliku dětských hraček a nutnosti jejich opuštění pro vytvoření prostoru dospělosti. Vyrůst, stát se dospělým, je stav identický s tím, co mystici popisují jako odevzdání se Bohu. Takovou věc ovšem nelze dosáhnout rozhodnutím (myslí), ale je třeba k ní dospět celou bytostí. 

Jak je to s mužskou stránkou? Podobně. Je to ve své podstatě vypořádání se se vztahem vnitřní rodič vs. vnitřní dítě. Jde jen o to, s kterým rodičem je třeba se zrovna vypořádat a vyrovnat – kterému dospět. Je na místě dodat, že matka je vždy první na řadě. Nelze se vypořádat se vztahem k otci, dokud není vypořádán vztah s matkou, neboť matka představuje nevědomou, temnou složku psychiky.

Miluji příběhy - mají velkou moc a dokáží osvobodit člověka, který je vyslechne s otevřenou myslí. Toto je jeden z těch, které má smysl sdílet. Začíná takto:

Před zhruba padesáti lety žili v Číně muž a žena. Vzali se, a když se novomanželka nastěhovala do mužova domu, okamžitě se začala hádat se svou tchýní o spoustu maličkostí, které souvisely s chodem domácnosti. Postupně se jejich konflikty rozrostly do té míry, že obě ženy nedokázaly jedna na druhou ani pohlédnout. Novomanželka vnímala svou tchýni jako hádavou, starou čarodějnici, zatímco ta si myslela, že snacha je arogantním děckem bez špetky úcty ke starším. Nebyl přitom žádný objektivní důvod k tomu, aby jejich nesnášenlivost nabrala takové rozměry... (pokračování příběhu)

Kolik času a energie věnujete přípravě a kolik samotnému provedení? Věřte, že tato otázka stojí za pozornost.

Svět je plný protikladů a paradoxů. Moji klienti se mě občas ptají: mám udělat to nebo tamto? Mám tady přidat nebo ubrat? Mám těm lidem dát víc nebo míň, popohnat je nebo jim dát čas? Vzpomínám si, jak Dan Millman, autor knihy Cesta pokojného bojovníka, vyprávěl, že od mala sbírá citáty a že byl překvapen jak si běžná moudra a různá rčení odporují – jak jsme neustále v zajetí duality a paradoxu. Uvedu příklad. Říká se: „méně je někdy více“, ale Eddie Vedder zpívá ve své písni Society: "but if less is more, how you keepin' score?" a zrovna včera, v Československé superstar zaznělo: „Lepší je dát tam toho víc, pak jde vždy ubrat.“ Nebo určitě znáte následující: „Vrána k vráně sedá“ – ale také se říká: „Protiklady se přitahují.“. To vše člověka uvádí ve zmatek. Tak jako to je? Potřebujeme najít nějaký pevný, obecně platný bod, neměnný přírodní zákon, ze kterého není výjimka – např. fakt, že řetěz (celek) je tak silný, jako jeho nejslabší článek. To je univerzální pravda.