V naší druhové paměti je zásadní traumatický obraz, zkušenost autentického člověka - Boha, který byl zavražděn. Je to pravděpodobně jednou z hlavních příčin, proč se autenticitě, tj. božství, podvědomě vyhýbáme. Máme jej spojeno se zkušeností, která říká: když se staneš Bohem na Zemi, zavraždí tě.

Být Bohem na Zemi znamená být sám sebou bez ohledu na okolnosti a podmínky. Avšak příběh o zavražděném Kristovi naše mysl interpretuje jako varování, jako zprávu o nebezpečí: "Podívejte, být Bohem, být sám sebou, znamená být obávaným a nenáviděným a nechat se bít a zabít!" A tak si raději živíme báchorku o tom, jak nás svou smrtí na kříži vykoupil, abychom nemuseli a ani nechtěli jít jeho cestou, protože na jejím konci je krutá, násilná smrt. Co na tom, že po té smrti přichází zmrtvýchvstání. Jdeš do toho? Ne, děkuji, mně stačí věřit. Na tohle nemám čas, musím se starat o své věci. V Krista věří mnoho lidí, ale být Kristem, žít v Kristu - to je jiná výzva. Vybavuje se mi F. Nietzsche, jenž slovy Zarathustry pravil: „Vojáků vidím mnoho: kéž bych viděl mnoho válečníků!“

Naše pozornost, jako druhu, se v důsledku zmíněného traumatu zaměřuje na falešný pocit bezpečí, do druhé energetické roviny vědomí, kde vládnou peníze, kde se můžeme přiblížit božství tím, kolik toho máme a co vše vlastníme. Za boha je zde ten, kdo má nejvíc. Alternativně pak, ve třetí energetické rovině, je pocit božství spojován se sociálním statusem či dosaženým institucionálním postavením nebo, ve čtvrté rovině, se schopností fyzicky dominovat, ovládat, bojovat či zabíjet. Kdo však má odvahu a sílu být živým Bohem? To je práh, který hlídá vzpomínka na ponížení, zesměšnění a veřejnou, násilnou smrt.

Je zjevné, že Ježíš si uvědomil a věděl, proč sem přišel a co je jeho posláním. Stát se Bohem, sám sebou, samozřejmě nemusí nezbytně znamenat být fyzicky ukřižován. Ale ukřižování je významný symbol, který zmíněnou proměnu provází. Co je ukřižováno, co umírá, když dorůstáme do své autentické síly, je náš pocit jistoty, naše opora ve všem, co považujeme za větší, než jsme my - za větší, než je Bůh. Je to ultimátně právě naše poslání, co si vyžádá náš život. A způsob jakým se tak stane, je mimo naši kontrolu. To je děsivá, v podstatě nepřijatelná představa a my se můžeme tomuto místu vyhýbat téměř do nekonečna. Přesto je naším posláním stát se živým Bohem, být autentickým, pravdivým člověkem, i kdyby to mělo znamenat, že se nám pro to budou vysmívat, znevažovat nás a odsuzovat, navzdory strachu, že budeme chudí, bezvýznamní nebo opuštění, navzdory vědomí, že nás za to ti, kdo setrvávají ve lži, ukřižují.