Dát si čas znamená propojit vnitřní a vnější do jediného - činu. To může znít překvapivě - že odpočívání souvisí s činem. Odpočívat pro většinu z nás znamená spíš "nic nedělat". Nic nedělat je ale zavádějící, protože neumíme rozlišit vnější a vnitřní nicnedělání. Přesnějším vyjádřením je, že odpočívat, je dělat právě jen to, co má svůj čas.
Čas je zdroj, ke kterému se chováme jako k penězům. "Kupujeme si" za něj aktivity, činnosti, zaměstnává me se. Důležité je začít vnímat, jaké činnosti si kupujeme a postupně přestat za svůj čas „nakupovat“ cetky – tj. aktivity, které čas pouze spotřebovávají a požírají. Rozhodně však je třeba upustit od „nakupování“ aktivit, které přinášejí starosti či trápení – tedy těch, které nám energii přímo berou. Takovými aktivitami jsou zejména konflikty všeho druhu.
Nejspíš to znáte - když je člověk při penězích, začne nakupovat věci z rozmaru. Je to velmi příjemné, protože se to dotýká našeho pocitu moci. Můžeme, tak proč bychom nekupovali? S časem jednáme podobně - máme ho, tak proč bychom ho nemohli věnovat nespočetným aktivitám, které se kolem nás i v naší mysli rojí a které nás zvou, abychom se přidali a užili si? Jenže otázka nezní "proč"? Otázka zní: kdo vládne našemu času, kdo jej získává? My nebo ta zábava či lidé, kteří nám ji prodávají? Kam náš čas plyne? Gandalf v Pánu Prstenů říká Frodovi: Jediné o čem můžeme (ve svém životě) rozhodnout je, jak naložíme s časem, který nám byl dán. Je to věc volby. A ta vždy vzniká v nitru, má své příčiny, ale nevedou k ní důvody. Vše, co má důvod, má kořen vně a my na to pouze reagujeme - bere nám to čas. Zacházíme s časem jako s pěnězi, protože se cítíme bezmocní. Kupujeme si za něj aktivity, řešíme "co dělat". Odpočívat znamená být vnitřně aktivní - bdělý, ne kupovat si či vytvářet aktivitu. V tom je ten klíčový rozdíl. Je to rozdíl mezi činem a reakcí - rozhodností a rozhodováním - mezi autentickou silou a vnější mocí.
Prší. Jak to chceš zastavit?
Život je jako déšť. Přichází, kdy je čas. Nelze jej přivolat, nelze jej odehnat. V tom jsou život a smrt stejné. A člověk nadělá spoustu povyku kvůli tomu, když „to“ ještě není, když, "ještě neprší" a také spoustu povyku kvůli tomu, když už „to“ je – tedy když už "pršet začne".
Zapomínáme, že i my jsme déšť, že i my přicházíme jako déšť, že čas našich květů a plodů, stejně jako čas růst do výšky či nabírat sílu a šíři, má své místo v řádu věcí.
Člověk je podoben dešti sbírající se ke svému času, k úplnosti. Podoben stromu, rostoucímu k okamžiku, kdy se zvedne vítr, ke chvíli, ve které se vše propojí a uvede do pohybu.
Umět odpočívat je schopnost vnímat, kdy se naplní čas, kdy se věci propojí a stanou úplnými – neboť jen z naplnění, zevnitř, vzniká pravý pohyb a celý Vesmír.
Můj kamarád mi kdysi vyprávěl, jak se musí učit a jak se mu nechce. Řekl jsem mu: tak se neuč. A on namítl, že pak neudělá zkoušku. Řekl jsem mu, že jsem to nemyslel tak, aby se vzdal učení úplně, jen aby se teď neučil, když nechce, že to přijde samo. A dal jsem mu takový příklad, cvičení, které si můžete vyzkoušet sami. Řekl jsem mu: stůj. Tady, jak jsi, stůj. A sleduj, jak dlouho budeš stát, než se pohneš - ne však z nějakého důvodu, ale sám od sebe. Sleduj své stání tak dlouho, dokud se tvé tělo samo od sebe nepohne a nevykročí dál. Dalo by se také říct, čekej, dokud nepřijde čas se pohnout. Neuč se, dokud nepřijde čas se učit.
Když se však vzdáte učení se, když se vzdáte pohybu, když je nahradíte nějakou aktivitou, pak můžete minout správný čas věcí. Přehlédnete ho, když přijde. Můžete propadnout u zkoušky, dorazit pozdě na schůzku apod. Můžete minout správnou míru. Právě to je umění odpočívat - vidět a cítit, jak se čas sbíhá a jak se věci propojují. A být schopen to přijímat. To je klíčové, protože leckdy vidím mnohá sbíhání a propojení, ale rozhodně ne vždy se mi líbí a jsou příjemná.
Tím se dostávám k poslednímu bodu - k odporu. Podívejme se na celou věc z temné strany - tedy skrze otázku: Co nám "brání" v odpočívání? Proč si nemůžeme odpočinout? Jsme zaseknutí a nemůžeme se dostat ven. To je velmi klasický primární otisk z průchodu porodními cestami. Tam to byla otázka života a smrti. A my si to hluboko v sobě neseme a pamatujeme si to. Pereme se s tím. A ať už je "to", s čím se pereme, cokoliv, nechceme se vzdát, dokud to není po našem nebo dokud se to naší představě alespoň nepřibližuje. Máme v tom svůj osobní zájem.
Je v pořádku užít svou vůli a naplnit své představy. Je však také na místě všimnout si, kdy nás ta vůle posedla a my ztratili míru a dostali se do křížku se světem, s realitou, která pro naše představy není připravená a kterou z toho důvodu odmítáme přijmout. A tak se obloukem opět dostávám ke slavné zenové větě:
Prší, jak to chceš zastavit?
Jak je v zenu zvykem, toto není otázka, na kterou se odpovídá slovy. Jejím smyslem není nalezení odpovědi. Slouží jako kompas. Je to dar, který je třeba přijmout. Podržet si ji a skrze ni najít směr a cestu ven ze situace, ve které se cítíme nepříjemně a která nás trápí.
Je potřeba uvidět, že odpočinek není něco, co můžeme dělat, není to aktivita ani absence aktivity. Odpočinek je spojen se zánikem osobního zájmu. Zánik osobního zájmu je odpočinek.
Martin Wilczek
(poprvé zveřejněno 20. 4. 2014, upraveno a doplněno 31. 8. 2016 a 13. 4. 2021)