Naplnění ženské stránky vede přes uvědomění si, že chování druhých žen, není chováním matky. To si muži často nevědomě spojují. Zmíněné uvědomění přináší poznání, že není třeba reagovat defenzivně jako dítě. Jde o postoj (uvědomění), který říká: „Už nejsem dítě, abych se musel stydět, musel vysvětlovat nebo dokonce být trestaný za své činy (a chyby). Jsem dospělý muž a můžu s nimi pracovat, přijmout je. Mám sílu s nimi nakládat ve svůj prospěch a učit se z nich. Můžu se mít rád takový, jaký jsem.“ Přeneseně se tento vztah týká i vztahu ke světu, kde jde o reakci ofenzivní, kdy se akt vnitřního dítěte projeví jako vnější konflikt. Velmi často se však také stává, že se útočná reakce (hněv) obrací proti člověku samotnému. A to, když v dosahu není nikdo, proti komu by bylo možné nasměrovat svůj odpor a agresi nebo je taková agrese nepřijatelná, například společensky nebo má symbolickou povahu útoku na matku, což je akt, který je výchovou vštípen jako tabu, jako nemyslitelný. V takových případech je reakce potlačena a odsunuta do nevědomí, odkud může dál skrytě působit nebo se projeví jako otevřená autoagrese – sebenenávist a sebepoškození.
To je podstatou chudoby.

Realizace ženské stránky, znamená chovat se sám k sobě jako milující žena a bezpodmínečně milující matka. Tehdy vnitřní zralá žena nahradí vnější ženu – tj. matku a jí svým chováním se podobající partnerky. Jde o soucitný postoj k vlastním touhám a chybám, jejichž existence je nejen vědomě uznána, ale také otevřeně přijata a integrována. Následně se projevuje v aktu ocenění sebe i druhých a v neposuzujícím láskyplném postoji, jehož součástí je moudrost nezasahování.
To je podstatou bohatství.

Jak je to s mužskou stránkou? Podobně. Je to ve své podstatě vypořádání se se vztahem vnitřní rodič vs. vnitřní dítě. Jde jen o to, s kterým rodičem je třeba se zrovna vypořádat a vyrovnat – kterému dospět. Je na místě dodat, že matka je vždy první na řadě. Nelze se vypořádat se vztahem k otci, dokud není vypořádán vztah s matkou, neboť matka představuje nevědomou, temnou složku psychiky.

Mužská stránka se týká schopnosti ochránit, podporovat a obdarovávat. Naplnění mužské stránky vede přes realizaci, že chování druhých mužů není chováním otce (což muži běžně nevědomě zaměňují) a že tudíž není třeba reagovat jako dítě, neboť si uvědomuji svou dospělost a nezávislost - tj. své hranice a svou sílu. Realizace mužské stránky spočívá v činu - tj. v aktu volby - v rozhodnutí, za které nesu plnou odpovědnost. Je to opak dětského postoje re-akce a "čekání na záchranu". Umožňuje muži chovat se sám k sobě jako milující otec – ochranitelsky, velkoryse a štědře (princip dávání). Jde o postoj: „Už nejsem dítě - jsem si vědom svých hranic a dokáži je ochránit. Nemusím čekat na kapesné, čekat, až mi někdo něco dá, až mě zabezpečí, až bude velkorysý a štědrý. Jsem dospělý a dokážu si poradit a postarat se o sebe. Je pro mě snadné být k sobě citlivý, velkorysý a štědrý – bez podmínek a důvodů – dát si a také přijmout vše dobré a cítit se být pánem svého světa.“

Oba postoje jak ženský (mateřský) a mužský (otcovský), jsou-li integrovány a autenticky prožívány vzhledem k sobě samému, umožňují chovat se stejným způsobem ke světu, k ostatním ldiem, ženám i mužům. Jejich spojením a vyzráním vzniká dospělost.

Poznámka na závěr:
Touží-li, žena pomoct muži, aby vyrostl, nesmí se k němu chovat jako matka k malému klukovi. Nesmí mu klást podmínky, vytvářet omezení, hodnotit jej nebo říkat mu, co má či nemá dělat. Muž i žena mají vést dítě v tom druhém k tomu, aby vyrostlo. Tak má muž podporovat v ženě to nejkrásnější z její holčičky a zároveň vyjadřovat ji lásku a respekt jako dospělé ženě. A žena má respektovat to nejlepší klukovství v muži a zároveň jej ctít jako dospělého muže. Muž, jehož vnitřní kluk je milován a přijímán, se může bez obav stát mužem. Žena, jejiž vnitřní holčička, malá prinezna, je milována a v bezpečí, se může bez obav stát ženou. Z muže vyroste král, z ženy královna, císař a císařovna, bůh a bohyně. V tom tkví veliká pomoc ženy muži a muže ženě, síla protikladů.

Martin Wilczek

(poprvé zveřejněno 13. 5. 2010, doplněno a redigováno 20. 8. 2014)