Zaznamenal jsem zajímavou debatu týkající se práva ženy na potrat. A i když byli její účastníci probuzené bytosti s rozšířeným vědomím a mystickými zkušenostmi, uvědomil jsem si, že tomu nerozumí cele, že to téma je tak obtížné, že i lidem velmi otevřeným a citlivým uniká jeho jádro. Ach, ta práva žen! To je oříšek pro muži řízený svět. Není to tak dlouho, co ženy nebyly považovány za lidi, za osoby s vlastními právy - byly majetkem mužů, stejně jako děti. To se měnilo až v průběhu 20. století. Děti na to stále čekají. Ale k tématu:

Má mít žena právo na potrat nebo nemá? To je stejně lstivá otázka jako Hamletovo "být či nebýt?". A vězte, že to opravdu není to, oč tu běží, jakkoliv se to tak jeví. Je to past a ukrývá se ve slově "právo". Je možné tuto otázku úplně a naprosto vyřešit, postavit se k ní způsobem, který nejde rozporovat? Ano, je to možné. Pojďme se na to společně podívat.

V přirozeném řádu věcí je každé dítě požehnáním. Potrat neexistuje, není ho třeba, není nikdy alternativou. Mnoho lidí ale nežije přirozeně a naše kultura a společnost nevytváří prostor pro přirozenost. Je projevem lidského konfliktu a chaosu, který se snaží dostat pod kontrolu, což vede ke stále většímu a většímu chaosu, vytváří stále silnější konflikt a násilí.

Taková společnost si pak klade různé podmínky, tvoří zákazy a zákony. Měří věc právem - obvykle vlastnickým. Spekuluje: komu patří plod v děloze ženy? Ženě, tj. matce? Je to přece její tělo. Patří společnosti, národu? Patří Bohu nebo snad církvi? Nebo plod patří sám sobě? A pokud patří sám sobě nebo někomu jinému, pak od kdy? Od početí nebo od chvíle, co se vyvine mozek, nebo až když poprvé uslyší hlas matky a zvuky okolního světa? Od kdy je ten malý tvor v lůně lidskou bytostí? Je to hned od začátku nebo až když do něj vstoupí duše? A kdy se tak děje? A od kdy je osobou, občanem-člověkem? Dříve byli osobami pouze králové mužského pohlaví. Později se to právo rozšířilo i na ostatní muže ve společnosti. Pak i otroci byli osvobozeni a stali se osobami, občany. Jen ženám a dětem to bylo upřeno. Ženám se nakonec také podařilo dostat se “do klubu”, přestaly být považovány za majetek a získaly osobní práva.

Jak je zřejmé, pitvat se v tom lze opravdu do hloubky. Ale současně je jasné, že takhle postavená rovnice nemá řešení. Je pouze eskalací zrcadlící naší nemoc.

Takže jak to je? Má mít žena právo na potrat nebo nemá?

Odpovím na to analogií, aby to bylo vidět: Má mít nemocný člověk právo na farmaceutické léky a nebo nemá?

Přirozené je léky nepotřebovat a neužívat. Ale lidský svět se hodně vzdálil přirozenosti a je plný konfliktů a nemocí. Je správné zakázat léky nemocným a odkázat je na to, že se měli o své zdraví lépe starat? Je správné zakázat ženám potrat? Odpověď je jasná, ale je třeba ptát se i dál: Je nezbytné řešit každý příznak či projev nemoci chemickou medikací? Je každé nevědomé nebo nechtěné početí nezbytné řešit potratem? Ustanovuje nemoc právo na léky, nechtěné početí právo na potrat? Ne, zákaz ani právo s tím nemají co dělat.

Věřím, že z řečeného už je jasně patrné, že potrat není něco, o čem by se měl člověk rozhodovat a už vůbec ne něco, co by měl posuzovat zákonem. Je to hluboce niterná lidská zkouška, která vyžaduje celého člověka - ženu, jež je matkou dítěte a pokud možno i muže, jenž je otcem dítěte. Projít touto zkouškou znamená umřít a znovu se zrodit. Aby toho žena a potažmo celá společnost byla schopna, musí zaniknout každý motiv, utichnout všechny argumenty pro a proti. V tom prostoru úplného ticha nakonec zůstane jen žena. Nikdo tam nesmí a nemůže vstoupit. Teprve tady se stane nade vší pochybnost jasným, kudy vede cesta a co je v dané situaci správné. Je to posvátný prostor podobný kokonu housenky. A z něj se vynoří matka - ať už s dítětem nebo bez něj.