Výraz exorcismus znamená vyhánění zlého ducha, kteréžto bylo v křesťanství povýšeno na vyhánění ďábla. Většina lidí má o exorcismu povědomí hlavně z hororů a populárních filmů. Institucionálně je tato role velmi silně asociována s katolickou církví, nicméně exorcismus nemá kořeny v církvi a není produktem ani patentem církve. Je spojen se spiritualitou, zabývá se duchovním obsahem a lidskou duší. Má blíž k šamanismu. Šaman je ve své podstatě léčitel, kdežto exorcismus přesahuje léčitelství. Každý šaman je unikátní bytost a některé z těchto bytostí mohou být i exorcisty v duchovním, ne-církevním slova smyslu.

Když se nad exorcismem zamýšlím, přicházejí mi do mysli tři jména: pan Wolfe z Pulp fiction, Constantine ze stejnojmenného filmu a Ježíš Kristus.

Začnu hned tím nejméně pravděpodobným, panem Wolfem. Z filmu je zřejmé, že Winston Wolfe exorcistou není. Ale mohl by být! Reprezentuje kvality, které jsou exorcistovi vlastní. Především je volán pouze, když jde o velkou, závažnou věc a jeho přítomnost prakticky značí dopředu, že problém je vyřešen, že nemá šanci. Je extrémně přesný a precizní. Je rozhodný, má velmi silný smysl pro řád. Zachovává klidnou hlavu a ví si rady i ve velmi složité a nepřehledné situaci. Jakkoliv tyto vlastnosti vystihují exorcistu, tak jej současně exorcistou nečiní, nezmocňují jej k exorcismu - působení ducha ve smyslu sjednocení.

Pan Wolfe je tak především tím, kdo přichází chaos proměnit v řád a činí tak z roviny téměř absolutní autority. V určitém smyslu slova to tak dělá i Exorcista. A ačkoliv zdroj autority pana Wolfa nám zůstává zahalen tajemstvím, zdrojem autority exorcisty je jeho spojení s Duchem, s Bohem, chcete-li. Povaha tohoto spojení je zásadní. Může vycházet z víry v sebe, tj. ze zkušeností a sebejistoty jak by tomu mohlo být u pana Wolfa, z víry v Boha, ale také z přímého spojení s Bohem, se sebou samým.

Constantine a Ježíš jsou další dvě fascinující postavy, které jsem v souvislosti s exorcismem zmínil. Postava filmového Constantina je dokonalým příkladem exorcisty klasického střihu. Jeho dar, cit a nakonec zkušenost jej kvalifikují pro toto poslání a povolání. Constantine není církevní exorcista, ale pohybuje se ve stejném prostoru - bojuje s démony a ďáblem o duše lidí. Mnohé z toho, co je ve filmu filmovým jazykem vyprávěno, je pravdivé. Záležitost s démonem a zrcadlem, jejich náchylnost k určitým typům zvuků a obsahu slov, role a schopnosti koček, to vše je relevantní i v reálném, nejen ve filmovém světě. Podoba zmíněných skutečností je samozřejmě vysoce individuální a ne tak spektakulární jako ve filmu. V závěru filmového příběhu Constantine obětuje vlastní život, aby zachránil duši člověka z pekla. A to je místo, kde se příběh filmové postavy dotýká příběhu Ježíše Nazaretského v reminiscenci na ukřižování a zmrtvýchvstání.

Je to právě Ježíš z Nazaretu, kdo manifestuje ryzí duchovní povahu exorcismu. A nejde pouze o klasický exorcismus, tj. vyhánění zlých duchů z lidí jako v případě Marie Magdalské (Lk 8,1–3) nebo posedlého z Gerasy (Lukáš 8,26–39). Exorcismus ve své duchovní podobě vede ke scelení, sjednocení. Na úrovni těla se projevuje jako léčení a uzdravení. V sakrální energetické rovině je člověk zbaven nejhrubších energií, toho, co známe jako posedlost s jejíž existencí spojujeme démony. V cardio plumonální rovině jde o léčení těla, uzdravení z nemocí - jako když Ježíš uzdravuje slepé, chromé nebo malomocné. Na úrovni ducha, v craniální rovině, je výsledkem exorcismu vnitřní sjednocení a osvobození - tedy Království nebeské. To je proces, kterým prochází sám Ježíš při smrti na kříži a v aktu zmrtvýchvstání. Projevem této kvality, jemnosti Ježíšovy energie, je u těch, kteří se s ním setkali s otevřenou myslí a srdcem, u těch, které uzdravil a osvobodil z posedlosti, víra. U jeho současníků nejde o slepou víru, ale doslova o evangelium, radostnou zprávu, spočívající ve vědomí toho, že je to možné, že Království nebeské je něco skutečného, přítomného a uskutečnitelného.

Je třeba dobře porozumět tomu, co je to “ďábel” o jehož vyhnání se v exorcismu usiluje. Latinský výraz pro ďábla, diabolos, znamená “Ten, který vrhá síť, aby něco způsobil”. Činí tak za nějakým účelem - z osobního zájmu - mohli bychom říct. A do sítě, kterou vrhá, chytá lidské duše. Výkladů řeckého původu slova je vícero, často je uváděn jako “Ten, který pomlouvá, obviňuje”. Mně přijde, že dokonale výstižné je “Ten, který rozděluje”. V tom se zřetelně objevuje onen protipól sjednocení, které je plodem a projevem duchovního mistrovství a které je branou do Království nebeského a nakonec i samotným Královstvím nebeským.

Exorcismus je uměním “zbavení od zlého”, tj. od omezeného vědomí ovládaného osobními zájmy. V tomto smyslu je správné jej vnímat jako součást cesty duchovního zrání. Tato cesta je strážena mnohými nástrahami, scestími, bedlivě hlídána strážci prahu v podobě démonů. Je zásadní uvědomit si, že stát se exorcistou nebo být povolán k exorcismu není cílem cesty, ale zkouškou a současně pomocí na pouti životem. Skutečný Exorcismus se manifestuje bez úsilí a není spojen s vnějšími atributy - tedy ani se slovem exorcista. Je to přirozený projev energie vnitřně sjednocené, případně zcela osvobozené lidské bytosti. Její samotná přítomnost působí v prostoru jako úrodná půda, jako světlo Slunce.

PS:

Doplňující pohled na exorcismus a Archetypu Exorcisty si můžete přečíst zde.

(Art: Martin Wilczek)