Téma volby je cyklické téma. Vždy se jednou za čas vrací, tak jako nyní. Jak velmi příznačně zmiňuje postava Nea z filmu Matrix: volba představuje problém. Právě ona je tím určujícím prvkem toho, zda jsme ovládáni a reagujeme nebo zda jsme svobodní – zda jsou naše činy určovány okolnostmi nebo zda jsou důsledkem naší volby. Na první zamyšlení na tom není nic složitého. Ovšem už na ten druhý pohled se věci přestávají jevit tak jednoznačně. Lidé mají potíže položit tu správnou otázku. Příkladem takové správné otázky týkající se tématu volby je ta Morpheova, kdy se ptá Nea: „Měl jsi někdy sen, o kterém jsi byl přesvědčen, že je skutečností? A co kdyby ses z toho snu nemohl probudit? Jak bys poznal, zda je to sen nebo skutečnost?“ Morpheovy otázky naznačují, jak opravdu náročné je mít svobodnou volbu. Ve světle tématu volby by ta otázka zněla: "Jak poznáš, zda jednáš z rozhodnutí své mysli nebo zda jednáš ze sebe?" Ano, ta implikace je zjevná - vaše mysl nejste vy - ale ráda se tak tváří.
Věc volby tedy úzce souvisí s myslí, s její povahou a funkcí. Mysl je přijímač. Přijímá signály. Není zdrojem volby, jak se lidé často mylně domnívají, je spíš sběrnicí podnětů a podkladů, ze kterých volba vzniká.
Mysl a tělo fungují jako anténa. Mysl má navíc schopnost kategorizační, utřiďuje data, extrahuje informace. Často se však stává, že se člověk identifikuje se svou myslí, a ta začne posuzovat. Dostane se do smyčky. Místo toho, aby jen utřídila informaci, sama ji vyhodnotí, vytvoří domněnku a učiní rozhodnutí. V tu chvíli se míjí se svým úkolem shromažďování dat a jejich třídění, přestává sloužit a začíná vládnout. Avšak mysl nemá kapacitu ani prostředky k vládnutí, protože její zdroje jsou omezené. Informace, které shromažďuje, jsou specifické povahy a představují jen část celku.
Každá část našeho těla přijímá jiný druh informací. Ale právě jen mysl má schopnost jejich vědomé kategorizace, která probíhá pomocí jazyka a slov. Odtud je jen kousek k tomu, aby začala vyrábět hypotézy, zkratky, názory či automatismy. Ty mohou být do jisté míry užitečné, ale také mohou nabývat destruktivní povahy. To se stává vždy, neboť mysl zrcadlí vše, včetně strachu, a pokud se zacyklí, stane se součástí její smyčky právě i strach. Tak se může například stát, že z nahromaděných dat vyvodíme závěr, že ostatní lidé jsou nebezpeční či podřadní – a pro důvod není třeba chodit daleko. Jakákoliv odlišnost dobře poslouží – názorová, majetková, náboženská, rasová, genderová, apod. Zacyklení v podobě hodnocení a závěrů, které mysl vytváří, vede následně k postojům a rozhodnutím, která mylně považujeme za volbu. Ale jak už bylo zmíněno, mysl nikdy není zdrojem autentické volby a rozhodnutí není volba. Mysl vždy jen reaguje. Vždy přebývá v minulosti. Přes svou ohromnou pružnost a rychlost je až zoufale pomalá oproti skutečnosti. Nestíhá a nemůže získat kontrolu nad přítomností, neobsáhne realitu. Je však velmi cenná slouží-li svému pravému účelu – tj. k přemostění mezi vnějším a vnitřním, propojení viditelného s neviditelným, nebo dalo by se také říct, že je mostem mezi jemnohmotným a hrubohmotným světem.
Volba vychází „ze středu“. V tomto smyslu to vlastně žádná volba není - je to ta jediná možnost. Bdělá pozornost jedná skrze tělo i skrze mysl, protože mysl a tělo jsou nejen přijímače, ale také vysílače. Dnes je však velké množství těchto „přijímačů“ vypnutých či rozladěných. Každý touží hlavně vysílat. Mysl tak ráda vysílá! A ještě raději se ztotožňuje s tím, co vysílá - považuje se za tvůrce obsahu, podobna rádiu, které se domnívá, že zpívá písně. Chce se ukázat, strhnout na sebe pozornost. Celá naše kultura je tím posedlá. Co však mysl, na rozdíl od bdělé pozornosti, nedokáže, je rozeznat skutečnost od snu. Je tudíž velmi snadno ovlivnitelná vnější realitou, vnějšími podněty, názory druhých, trendy, propagandou, reklamou, atp. Je to pochopitelné, když uvážíme, že hlavní schopností mysli je, podobně jako u rádia, ladit se a příjímat signál. A tak přijímá. Všechno. Kategorizuje, ale rozlišit už nedokáže. A právě protože nerozlišuje, co je co, spoléhá na svou třídící schopnost a vyvozuje z ní své závěry a svá „rozhodnutí“. A vytváří své „vysílání“. Zrcadlí tím vnější svět, reaguje na něj. Reakce však není volba, naopak, je znakem absence volby, absence inteligence.
Základem pro plynutí a uvolněnost, je bdělá pozornost ve vztahu k činnosti mysli a těla. Zjednodušeně řečeno, je třeba vnímat, zda tělo i mysl naslouchají. Z této bdělosti povstává jasnost, veliká prostorovost, která je zdrojem autentické volby a vede k rozhodnosti (nikoliv však k rozhodování, jež je podmíněné a je produktem mysli zakalené strachem). A rozhodnost je síla.
Je snadné ztratit se ve své mysli, v myšlenkách, ve slovech, v názorech. Zacyklit se. Velmi zřetelně to je možné spatřit např. v meditaci. Rozvinout rozhodnost a získat možnost volby vyžaduje nesmírně jemné rozlišování a bdělou pozornost. Je to každodenní výzva a cesta, která opakovaně nestojí nic míň, než všechno - to všechno, co se domníváme, že je naše, že to máme, či vlastníme – včetně názorů a postojů.
„Problémem je volba“, říká Neo. A také pokládá Vědmě otázku, která s tím úzce souvisí: „Jak ti můžu věřit?“ A Vědma odpovídá: „Bingo!“ To je ono. „Je to složitá situace, o tom není pochyb. Musíš si to srovnat ve své hlavě“. Říká doslova „v mysli“ („Just have to make up your own damn mind.“). Ale jak správně tušíte, neodkazuje Nea na jeho omezenou mysl, nevyzývá ho k loterii, k tomu, aby hádal, aby se „rozhodoval“. Neo dokáže klást správné otázky, a tak se o něco později jednou z nich dostává k jádru věci: „Pokud víš, jak se rozhodnu, jak potom můžu mít nějakou volbu?“ A Vědma odpoví: „Ty jsi nepřišel, aby ses rozhodl. To už jsi udělal. Jsi tady proto, abys porozuměl tomu, proč jsi tak učinil.“
To je velmi delikátní rozhovor, obtížný, nelineární. Sám Neo není schopen pochopit celou šíři sdělení, které se mu od Vědmy dostalo. Ale cítí její pobídku. Kam ho Vědma vede? Ptá se jej na stav jeho mysli, na to, zda Neo naslouchá svým myšlenkám strachu a reaguje nebo zda je schopen autentické, svobodné volby. Dokladem toho, že se v něm Vědma nemýlila a Neo si svou sílu uvědomil, je scéna ze závěrečného souboje s agentem Smithem, jehož postava představuje strach, který se uvolnil do mysli a zahltil ji.
Věc volby je současně věc moci. Můžete mít svobodnou volbu nebo můžete mít moc, tedy kontrolu. Volba dává sílu. Důvod propůjčuje moc. Moc znamená kontrolovat a ovládat svět. Síla znamená vládnout sám sobě - být sám sebou. Mít sílu znamená vzdát se moci. Mít moc znamená vzdát se síly. Ostatně o tom pojednává mnoho příběhů, ne-li všechny.
Správná otázka na závěr zní:
Co dělá mysl, která nic nevytváří?
PS: Napište mi, pokud byste si přáli ukázat konkrétní příklady rozhodování a rozhodnosti nebo pokud máte nejasnost o tom, co může být a co už není autentická volba.
V Praze 30. 7. 2016