Jak se chovat k inteligentním dětem? A řeší školy i ty až příliš chytré, nebo se spíš stávají outsidery? To byl podtitulek k rozhovoru s lektorkou Monikou Stehlíkovou, který na začátku listopadu vysílala DVTV.
Po zhlédnutí videa mě zaujala debata pod facebookovým odkazem na video, kde se ve velkém vyrojila podpora a souhlas s názorem typu: „Všichni se soustředí na hloupé děti, aby se chudáci necítily odstrčené, aby se jim pomáhalo, dostávají speciální asistenty, na některých školách mají pomalu víc speciálních pedagogů a pedagogických asistentů než normálních učitelů, ale že šikanované jsou převážně ty mimořádně inteligentní děti a že neustálými ústupky vůči pomalejším zabíjíme talent těch nadaných, to se neřeší.“
Takový pohled na věc je možná pochopitelný, ale současně je také velmi omezený. Rád bych nabídl pohled odlišný:
Výjimečně nadané či geniální děti k sobě potřebují ostatní, spolupracující a chápající děti a dospělé. Právě proto je důležité věnovat se dětem, které někteří označují za hloupé, pomalé nebo průměrné. Bez nich ty geniální zůstanou osamocené a jako takové nezmůžou nic. V nejhorším případě mohou být stigmatizovány a pronásledovány podobně jako středověké čarodějnice. Jedinečně nadané děti potřebují společnost těch, kteří jim rozumějí a dovedou je pochopit. Potřebují je také z toho důvodu, že součástí silného nadání je potřeba sdílet a pomáhat – dávat – a tato možnost a touha je výrazně omezena či znemožněna, jsou-li nadané děti izolovány a nepochopeny svými vrstevníky. To samé však platí o těch „pomalých a hloupých“ dětech, o těch, co zatím zaostávají! Jsou s těmi nadanými ve stejné situaci – jen na opačných pólech.
Nelze tedy dostatečně zdůraznit jak důležité je rozvíjet všechny děti, a zejména ty, které za nadané nebo geniální zatím nepovažujeme. Pokud bychom se nevěnovali těm „pomalejším“, pak směřujeme k vytváření nesouladu a konfliktu mezi prostými a nadanými lidmi. Nadané a geniální děti se (pro někoho možná paradoxně) projevují právě tím, že projevují velkou péči o druhé a věnují se jim, podporují ty méně nadané, chrání je a pečují o ně. Podle toho se také často poznají.
* * *
Samotný pojem nadání je často předmětem nedorozumění. Hovoříme o nadaných dětech, o lidech s vysokým potenciálem, o geniálních či vysoce inteligentních dětech. Jeden z přispěvatelů v diskusi pod zmíněným odkazem na rozhovor s paní Stehlíkovou píše: „...geniální matematik Augustin Louis Cauchy měl skutečně odporný charakter, nepomohl nijak dvěma ještě větším géniům, jako byli Henrik Abel a Evariste Galois, což u nich vedlo k předčasnému úmrtí, fanatický pámbíčkář a royalista, opustil rodinu. John Nash, údajná "čistá duše", měl rovněž otřesnou povahu a nechutně přebujelé ego, opustil dívku, kterou přivedl do jiného stavu, vůbec mu nevadilo, že jeho dítě skončilo v sirotčinci.“
O nadání lze hovořit jako o "určení". Je to biologický energetický náboj, který má specifickou a jedinečnou matrici (strukturu). Jeho součástí je inteligence - jako potenciální schopnost ladit se na projev ducha a archetypální vzory lidské psyché, ať už vlastní či jiných bytostí a entit. Inteligence není "schopnost počítat", je to schopnost cítit a současně tvořit - tedy propojovat. Mohli bychom říct, že inteligence je "umět si to spočíst". To však zdaleka není omezeno pouze na hru s čísly. Inteligence se může sekundárně projevit v oblasti počtů. Matematická schopnost je však spíš projevem konkrétního talentu (zaměření), než nadání. Z toho je patrné, že klasické IQ testy mají jen omezenou vypovídací schopnost o skutečné inteligenci jedince.
Zmíněná skutečnost možná zklame všechny ty, co se domnívali, že nadaný je pouze ten, kdo v něčem vyniká, umí skvěle počítat, skládat hudbu nebo cvičit na hrazdě. To je však, jak jsem napsal, projev talentu. Vyjadřuje-li nadání sílu energetického náboje jedince a inteligence míru citlivosti a otevřenosti, pak talent určuje fyzické podmínky a formu jejich projevení. Talent je možné vnímat jako fyzický předpoklad a také jako fyzický projev nadání (potenciálu). Velmi podstatnými a určujícími faktory jsou jak prenatální vývoj a porodní otisk dítěte, tak sociální prostředí, podpora a vedení, které se dostává nadanému dítěti.
Nadání představuje silný energetický potenciál, proud energie – chcete-li, který je usměrňován skrze psýchu a fyzické tělo a formován či deformován prostředím. Proto se mnoho geniálních a nadaných lidí zbláznilo, zabilo nebo se z nich stali lidé „odporného charakteru“, vrazi či diktátoři. Nadání nezajišťuje dobrotu ani úspěch, nevylučuje zlo či zklamání. Je také příčinou intenzivních a často dlouhotrvajících psychospirituálních krizí. Všichni lidé jsou nadaní, ale velké množství jedinců se vlivem kultury (nevhodné a nerespektující porodní praktiky, pracovní zátěž, nepřítomní otcové, zaměření na výkon a spotřebu), společnosti (nevhodný vzdělávací systém) a rodiny (rodinná traumata), nikdy nedostane k realizaci vlastní síly a její projevení ve formě talentu.
* * *
Tím se dostávám na závěr k původní otázce: Jak se chovat k inteligentním, nadaným dětem? Autor zmíněného citátu ukončil svůj příspěvek velmi výstižnou větou: „Stačí, když je nebude neskonale nudná povinná školní docházka zdržovat od vlastního studia, bude jim dostupná literatura a ony se již např. ten diferenciální a integrální počet na základní škole naučí samy.“ Ano, nadané děti potřebují prostor, potřebují, aby jim nikdo nebránil jít vlastní cestou, studovat vlastním tempem. Pomáhá jim dostatek podnětů a inspirující prostředí. To ale potřebují všechny děti. Každá lidská bytost je nadaná, stejně jako každá květina v sobě nese květ. Vykvetou však většinou jen ty, které k tomu mají podmínky a prostor.
Součástí prostoru, který nadané děti potřebují, jsou pomůcky, literatura a informace, ale také vzory (role models) a ostatní děti, včetně těch pomalých, které zatím nerozvinuly svůj potenciál. Právě ony pomáhají nadaným dětem rozvíjet jejich sociální inteligenci a umožňují jim cítit se užitečné a potřebné – realizovat své nadání ve formě daru. A nadané děti zase těm zatím pomalejším pomáhají se učit, posilují jejich sebevědomí, podporují je, jsou jim vzory a ochránci.
Martin Wilczek
(V Praze 16. 11. 2016, aktualizováno a doplněno 1. 2. 2018)
PS:
Píši z vlastní zkušenosti, protože jsem v letech 2012-2014 působil jako spolumajitel přední pražské soukromé Montessori školky a jeslí. Tam jsem zažil situaci, kdy k nám rodiče dali svého malého chlapce, který byl později diagnostikován jako autistický a který zpočátku nereagoval ani na své jméno. Byl úplně uzavřený, projevoval se apaticky nebo naopak silně emočními scénami. Zejména jeho otci však velmi záleželo na tom, aby u nás mohl zůstat. Na první pohled to byl velmi těžký případ, který našim učitelkám zpočátku dělal hodně starostí. Ale nevzdali jsme to s ním a za pomoci osobní asistentky, jeho rodiny, nás všech ve školce a kolektivu ostatních jesličkových dětí, se nakonec proměnil v malého chlapce, jenž byl prakticky k nerozeznání od ostatních dětí. Dokázal se zapojit do denních činností, reflektoval své jméno a projevoval se přirozeně jako každý jiný malý kluk. Trvalo to necelý rok, pokud si dobře vzpomínám.
Ke všem dětem, nadaným i těm, jejichž nadání je zatím neprojevené nebo se rozvíjí, je třeba vztahovat se s respektem, s citem pro jejich vlastní rytmus a tempo učení. Děti se dokáží velmi dobře naladit. Z toho plyne, že potřebují nás dospělé, učitele, průvodce, kteří se dovedou naladit na ně, kteří dovedou naslouchat a dokáží jim připravit podmínky a prostředí, ve kterém je pro ně snadné a příjemné růst, učit se a rozvíjet se.
Zdůrazním jeden fakt – děti nepotřebují aby je někdo "učil", poučoval. Potřebují někoho, kdo jim vytvoří rámec, ve kterém jim umožní a dovolí se učit, a kdo bude přítomen a k dispozici pro případ, kdyby si přály pomoc. To od nás dospělých vyžaduje velkou odvahu a proměnu, neboť jsme to pohříchu mnohdy právě my, kdož jsme vedle našich nadaných dětí těmi pomalými a zatím nerozvinutými.