* * *

Zdravím tě moudrý příteli.
Tak i já zdravím Tebe. Co pro tebe mohu udělat?
Prosím, řekni mi, co je podstatou bohatství a chudoby?
Podstatou chudoby je bohatství.
Tomu nerozumím – jako, že bohatství způsobuje chudobu?
Ne, bohatství je bohatství a chudoba je chudoba.
Dobrá, ptám se ale na materiální bohatství; Co je jeho podstatou?
Dospělost.
To necítím, mohl bys mi to osvětlit jinak?
Bohatství a chudoba jsou dvě strany jedné mince.
Stejně jako zdraví a nemoc.
Ptáš se, co je tedy podstatou nemoci.
Ano, to mi rezonuje.
Pak věz, že nemoc vede ke zdraví a zdraví vede k nemoci.
Ááá, to je jako Gordický uzel! Proč je můj blízký přítel chudý?
Čím je tvůj přítel chudý?
Nemá dost finančních prostředků, aspoň mi to tak celý život připadá a on o tom tak mluví, a taky se tak chová.
Takže je celý život nemocný, ano?
Hm, zní to tak.
Ne-mocný, to zní jako bezbranný, bez-mocný. To by mohl být obětí.
A jak se člověk stane obětí?
Možná nechce nic obětovat, schovává si vše u sebe.
To mi zní, jako by byl lakomcem, ale je spousta lakomých lidí a jsou bohatí.
Takže?
Takže mi naznačuješ, že nemocný člověk je ten, který...
Ne, nic nenaznačuji: všichni chceme jenom to dobré, ale vytváříme to špatné. Všichni chceme mír, ale pořád válčíme. Tvůj přítel chce být bohatý a vytváří si chudobu. Ti, kteří touží po zdraví, si vytvářejí nemoc.
Uff! Cože? To jako, že nemoc neexistuje?
Zeptej se jinak.
Jak?
Ty víš, jak.
Tuším tu otázku, ale bojím se jí.
To bude ona.
Co je to bezmoc?
Je to hranice.
Z čeho se odvozuje, kde vzniká?
Je to vnější hranice.
Takže touha překročit vnější hranice je zdrojem ...
Zdrojem konfliktu.
Ano!
Ano.
Je to střet s mocí!
I tak to můžeš vidět.
Chudoba tedy vzniká jako následek střetu s vnější mocí; Je ta chyba v zaměření se ven?
Není to chyba.
Ty víš, jak to myslím přece.
Chceš mě přesvědčit?
Hm, aha, teď mi dáváš najevo, že jsem narazil na hranici.
Jsi pozorný; Je to tvá příležitost...
... Stát se bohatým nebo chudým, zvolit si zdraví nebo nemoc.
Přesně tak.
Jak to rozpoznám?
Přeješ si to nebo to „jenom“ chceš vědět?
Co tím myslíš?
Hraješ si se mnou?
Nejspíš ano, když se tak ptáš.
A když si přestaneš hrát?
Nevím.
Víš, podívej se – co si přeješ?
Chtěl bych... vlastní dům.
Á, jsi velmi chudý.
Jak to?! Co je špatné na tom přát si vlastní dům?!
Nic.
Takže?
Ty si ho nepřeješ.
A co asi dělám jiného?
Chceš ho.
Aha. To nesmím?
Můžeš.
Jenomže...
Jenomže chtít, znamená brát.
A podle tebe přát si znamená...
To znamená získat – dostat.
A aby člověk mohl získat...
Tak potřebuje něco opustit, něco dát, uvolnit místo.
Už to vidím lépe.
Mám radost.
A to ti všichni, co mají domy, pro ně u sebe vytvořili místo?
Vidím, kam míříš, ale tvé porozumění je omezené.
Pomoz mi.
Dobrá – jak se říká tomu, když někomu dáš něco, o co se neprosil a co nemá kapacitu přijmout či unést?
Zátěž – napadá mě ještě slovo břemeno.
Výborně – ne každý dům je tedy požehnáním.
Rozumím.
Skutečné bohatství je, být obdarován.
A abych mohl být obdarován, nesmím si dary ponechávat, skladovat je.
I tak se to dá říct.
Dávám a přijímám.
Přijímáš a dáváš, ano.
A to je bohatství?
Ano.
A co když obdaruji sám sebe?
Dej mi příklad.
Co když si třeba koupím krásné, drahé auto.
To záleží...
Na čem záleží?
Zda jsi jej chtěl nebo sis ho přál.
Aha, zda jsem si ho vzal, zda jsem po něm sáhnul?
Ano, do jisté míry – je to třeba správně pochopit.
Co pochopit?
Jak poznáš, že sis to vzal a ne, že sis to přál?
Hmmm, když si to vezmu, mám pro to důvod...
Přesně tak!
... Existuje myšlenka na to, že jsem se obdaroval.
Ano. A když si to přeješ?
Jen to udělám a jdu dál.
A jdeš dál.
Aha! Děkuji ti, můj moudrý příteli.
Rádo se stalo a bylo mi potěšením.

* * *

Doslov:

Text vznikl jako výsledek automatického intuivního psaní. Jeho esence zaznívá už na úplném začátku, na třetím a čtvrtém řádku:

Prosím, řekni mi, co je podstatou bohatství a chudoby?
Podstatou chudoby je bohatství.

To se může jevit jako velmi nejasné a obtížné k uchopení. Odpověď zde nemá formu lineární, doslovnou, jde o ultimátní vyjádření, absolutní pravdu. Tazatel se de facto ptá:

Prosím, řekni mi, jak se mohu stát bohatým? či jinak: Jak se vyhnu chudobě?

A odpověď je mířena právě k této skutečné, nevyjádřené otázce:

To, že o tom přemýšlíš, tě činí chudým. Toto dualitní uvažování tě rozděluje a oslabuje. Myšlenka na chudobu je příčinou bohatství a myšlenka bohatství, je příčinou chudoby. Chudoba a bohatství je ta samá věc, jen oděná do jiného hávu.

Chudý je ten, komu je dostatek či nedostatek břemenem. Bohatství a chudoba jsou dvě strany jedné mince - je to vždy projev disharmonie, důsledek traumatu. Je v pořádku žít prostě, je v pořádku žít v blahobytu. jednou si nahoře, jednou jsi dole. To je přirozené plynutí života. Dokud nevzniká myšlenka "jsem bohatý" či "jsem chudý" a potřeba "něčeho víc", žije člověk harmonicky. K chudobě či bohatství vede traumatizující, špatná zkušenost. Chudoba je pasivní reakce (zamrznutí) a bohatství je aktivní reakce (útok) na jednu a tutéž věc, na stejný typ traumatu, pocit bezmoci. Vždy se však jedná o reakci, což znamená, že nemáme volbu. Bohatství je tlustou zdí a vyděšená duše marně doufá, že za ní nalezne úkryt a bezpečí. Peníze a majetek činí člověka zámožným, ale bohatství tkví v lehkosti jeho bytí, v nezatíženosti. Komu je majetek či cokoliv jiného břemenem, stává se, i přes veškeré vlastnictví a finanční bohatství, chuďasem. Komu není majetek břemenem, ten jej většinou nemá, proč taky.

Být chudý neznamená nemít zdroje, ale nebýt u Zdroje, nebýt ve spojení s vlastní silou, tj sám se sebou. Obvykle ji za něco (vnějšího) prodáme či vyměníme. V jádru jde o absenci vnitřních zdrojů - schopnost žít bezstarostně, těšit se a prožívat radost, cítit vděk, projevovat štědrost - tj. kvality síly ducha, která povznáší člověka.

Absence vnitřních zdrojů či vnitřní moci, je absencí světla, avšak nikoliv absencí ve smyslu neexistence. Vnitřní zdroje a síla jsou zatlačeny do stínu nevědomí, nedopadá na ně "světlo vědomí". Člověk přestává důvěřovat (sobě) a začíná pěstovat víru (víru v něco mimo sebe, např. majetek, Boha atp). Svou pozornost obrací vně, na ohrožení, které se zjevuje jako typ určité hranice, překážky. Tato překážka je u nevědomého člověka počátkem zrození víry. Víra následně formuje přesvědčení, které je počátkem náboženství. Ve skutečnosti však má ona překážka za úkol probudit naši vnitřní lehkost bytí, neboť ta jediná nás přes ni přenese.

Pozn. náboženství vs. bezvěrectví (ateismus) je stejný případ - jde o bohatství (víra jako hradba, přivinutí se k vnější moci) a chudobu (absenci víry, zbavení se tlaku vnější moci). Obojí je opět pouze reaktivní jednání, následek traumatu, projev disharmonie.

(původní text vznikl 22. 10. 2014)