K napsání tohoto článku mě inspirovala skutečnost, že kolem sebe v médiích, na sciálních sítích a v diskusích mezi lidmi vnímám, jak stále větší prostor dostává bojovný, osobní tón. Vidím, jak se mnoho lidí zaplétá do osobní hry na dobro a zlo a nerozumí tomu, že dobro bojující proti zlu, je jen jinou formou zla. Působí to dojmem, že řada lidí je ztracených a postrádá základní cit a respekt člověka vůči člověku, a že nemalá část z nich vede svou osobní válku s kýmkoliv, kdo se namane.
Dobře patrné je to na obecně aktuálních společenských tématech poslední doby, jako jsou imigrace, EET nebo chování a vyjadřování prezidenta republiky.
Pan Novák ve svém blogu na iDnes.cz, v článku „Elity vs. zbytek národa nebo urážka proti urážce“ velmi trefně píše: "Pokud z jeho voličů udělám stádo blbců, ze Zemana nemyslícího alkoholika a přiřadím se k jakési morálně nebo jinak nadřazené skupině, pak jsem dopředu prohrál."
Není sporu o tom, že současný prezident reflektuje zejména to nízké a hrubé v člověku, ve společnosti. Někteří lidé tvrdí, že jeho působení rozděluje společnost. Při bližším pohledu je však patrné, že se skrze něj existující rozdělení naší společnosti spíš manifestuje, a že on jej akcentuje a prohlubuje, namísto toho, aby se zasadil o opak. Vytváří si z toho osobní věc a jeho odkazem nejspíš nezůstane nic, na co by bylo hodno vzpomínat.
Toto téma je však univerzální a netýká se jen situace prezidenta naší republiky.
Je legitimní ochránit si hranice proti lidem či politikům, kteří se je snaží neustále překračovat. Lze to však udělat způsobem, který nekopíruje způsoby, které nám samotným připadají nemístné a s kterými nesouhlasíme. Můžeme své hranice ochránit velmi důsledným a rozhodným způsobem a současně zůstat respektující a nezabřednout do osobní roviny. A to není tak snadné, jak to na první pohled vypadá.
Daleko jednodušší je zvolit cestu psychologické projekce a zobecnění. Není vůbec neobvyklé, že narazíte na „blbce“, který se zaštítí populárním citátem Jana Wericha, že nejhorší je srážka s blbcem. Nicméně, jak už říkala maminka Forresta Gumpa: „Pro hloupého, každý hloupý.“ Velmi rozšířeným jevem je snaha o dehonestaci, o to nějakým způsobem ponížit druhého člověka a tím vyvýšit sebe sama. Příkladem tohoto jednání není jen náš prezident, ale současně i každý, kdo ho pomlouvá a sdílí na svém facebookovém účtu hrubé vtipy, které necílí na jeho jednání, ale mají za cíl jeho osobní dehonestaci. Ačkoliv to možná řada z vás vnímá jako jedno a totéž, není to jedno a totéž. Učinit osobní prohlášení, že Zeman je blbec nebo Babiš je zloděj, je zobecňujícím a laciným aktem osobní msty, snahou o ponížení člověka a projev nerespektu k sobě i k druhým. To ale současně neznamená, že se prezident jako blbec nechová. Je však možné vyjádřit svůj nesouhlas s jednáním, aniž bychom ztratili ze zřetele respekt k člověku. Je v pořádku vyjádřit svůj postoj, že např. způsob vykonávání prezidentského úřadu je neprofesionální a komunikace prezidenta je pod úroveň, kterou očekáváme od úřadu, který zastává. Je možné vyjádřit svou obavu – např. že ministerstvo financí se soustřeďuje na regulace a jeho kroky nám mohou připadat z podstatné části vedeny spíš zájmem vlastní instituce než veřejným blahem.
Vyústěním nesouhlasu a odporu vedeného z osobní roviny je stav, kdy v rámci svého omezeného vnímání zbavíme svého oponenta všech atributů lidství, zdémonizujeme si ho a označíme za absolutní zlo. V tomto stavu přesvědčení je následně daleko snazší druhého člověka napadnout, ponižovat, pronásledovat, lynčovat či zabít. Tato psychologická berlička umožňuje lidskému egu ztratit morální a etické zábrany a osvobozuje potlačené obsahy našeho nevědomí - takové jakou je např. strach či nenávist. Umožňuje nám získat falešný pocit, že jsme oprávněni či dokonce povoláni, jako Hitler či jako národ, k tomu, abychom ve jménu čehokoliv, co se zrovna hodí, mohli napadnout jiného člověka, překorčit jeho hranice, říkat mu, co má či nemá dělat.
Je v podstatě snadné nenávidět kohokoliv. Důvodů si lze vymyslet nepřeberně. Abychom však někoho mohli nenávidět, musíme na něj ukázat a učinit danou věc věcí osobní. Lze nenávidět prezidenta? Prezident je jméno politické funkce, úctyhodný úřad, na tom si nikdo nic nevezme. Ale nenávidět Zemana, Havla? Nenávidět zastánce či odpůrce očkování, přirozených porodů, myslivce, chovatele bojových psů? To už je náhle snadné! A odtud se to dál řetězí. Zastánci jednoho nenávidí stoupence druhého, a naopak, a tak dál a dál. Nedávno jsem četl vyšinuté a zcelá vážně míněné prohlášení jedné z účastnic demonstrace na podporu prezidenta Zemana, která prohlásila něco na ten způsob, že teď je třeba prosazovat pravdu, pravdu a zase nic než pravdu, a ti druzí jsou absolutní zlo. Dáma si zřejmě nevšimla, považujíc se nejspíš za svrchované ztělesnění dobra, že sama sobě lže a stala se projevem "absolutního zla", že mu propadla. To se však může jednoduše stát každému z nás, bez ohledu na to, zda zastáváme postoj humanistický nebo se shlížíme v obdivu k diktatuře, zda máme raději maso nebo zeleninu.
Už jako dítě mě zajímalo, zda si je zlo vědomo toho, že je zlé – tedy že "není správně". Obzvlášť zda ví, že proti němu všichni dobří bojují a spojují své síly. Jak může někdo, kdo je zlý, zůstat zlým poté, kdy zjistí, jaká je skutečnost? Faktem však je, že ten, kdo koná zlo, sám sebe za zlého nepovažuje. Blbec odmítá, že by mohl být blbcem. Domnívá se naopak, že koná v zájmu vyšším, v zájmu dobra a ve své dobré víře je zcela „mimo“. Být mimo Skutečnost vytváří iluzi oddělenosti, jakousi paralelní skutečnost, ze které vlastní ztracenost není vidět.
Známe to z historie, z křesťanství, z nacismu i komunismu. Ukázal nám to v poslední době Islámský stát, je toho plná naše politika, diskuse na internetu, známe to ze vztahů mezi lidmi kolem nás a často i ze vztahů v našich rodinách. Je to všude. Nikdo před tím není v bezpečí, a tak je vhodné být si toho vědom a mít se na pozoru – být pozorným. Pozorný je krásné slovo, které také znamená ohleduplný. Nejsme-li ohleduplní, hrozí nám, že necháme vtáhnout a pohltit. Na začátku bude nějaký "dobrý" či bohulibý důvod. Později si už nemusíme uvědomit, že si jej bereme osobně. To je očividná nemoc naší politiky, která, zdá se, až příliš často přestává býti věcí veřejnou a stává se věcí osobní.
Když jsme pozorní a ohleduplní, můžeme se vymezit a nepřijmout formu i obsah, se kterým nesouhlasíme – aniž bychom se vymezili v osobní rovině proti lidem, kteří tu formu či obsah prezentují či mu propadli a ztotožnili se s ním. Vůči nim můžeme zůstat dál pozorní – ať už to znamená být ohleduplní či mít se před nimi na pozoru.
Zlu nelze ublížit, zlo nelze zranit. Člověka však ano. Je na místě bránit se či nesouhlasit se způsobem, jakým je vykonáván např. politický úřad, s pronášenými slovy a činy. Současně je však třeba respektovat člověka – i když je to náš oponent či protivník. Respekt není podmíněn souhlasem a neznamená souhlas. Vyjadřuje pouze a právě jen to, že druhého bereme na vědomí. A brát na vědomí znamená naslouchat a slyšet. Respekt patří každému člověku, každé bytosti bez rozdílu. Naši úctu a ochotu ke spolupráci si musí získat svými slovy a činy. Nelze si ji „koupit“ ani ji nelze „získat“ úřadem – a to ani úřadem prezidenta.
Martin Wilczek