Jsou nepřeberné způsoby, jak být sveden z cesty nebes. Obvykle stačí, aby někdo zaútočil na to, co jsme přijali za své, ať už je to náš názor, naše věci a majetek nebo bytosti, které považujeme za součást našeho národa, komunity, kmene či rodiny. Čím blížší nám jsou, tím snadněji na nás lze působit a ovládat nás.
Málokdo si troufne ohrozit nás přímo - tím by se sám vystavil hrozbě. Ale na nepřímém ohrožení je vystavěn celý ohromný aparát systémů kontroly, který generuje nezměřitelné množství strachu a který je tímto strachem udržován v chodu a současně rozmnožován. Dokonalým příkladem takového aparátu jsou větší a nadnárodní firmy nebo stát a jeho složky (podsystémy).
Klíčové pro systémy kontroly a pro element strachu, je schopnost vyhnout se autentičnosti a tím i odpovědnosti. Většina vztahů mezi lidmi je ovlivňována a řízena stejnými mechanismy.
Přirozené je, že člověk přirozeně touží rozšířit své hranice a zkoumá silné a slabé stránky sebe sama a svého okolí. Na ta slabá místa ve svém okolí mají jedinci vedení strachem nutkání zatlačit a zaútočit. Lidé se bojí zkoumat své hranice, své vědomí. To vyžaduje odvahu a je s tím spojeno nepohodlí a jisté riziko. Raději tedy zkoušejí pevnost cizích hranic, neboť pokud uspějí, posílí se (získají moc), aniž by riskovali odpovědnost. Jinak nahlédnuto, pokud se druhého člověka jejich pokus o překročení jeho hranic citově dotkne, získají si jeho pozornost, jeho emoční energii. Ve své nevědomosti tím současně začnou živit svůj strach neboť pozornost, kterou získávají je negativní. V extrémním případě mohou zjistit, že překročení hranic jiného člověka má za následek nejen jeho zranění či oslabení, ale může způsobit i jeho zánik, přivodit smrt. A když se nechají svést k tomu, aby zabili, získají jak silný výboj energie (tj. čas), tak i pole její působnosti (tj. prostor, který bytost obývala). Tím se dostávám k podstatě války, ve které jde vždy o energii a prostor. Zabitím však agresor (vrah) současně svůj zdroj energie ztrácí. Proto je pro tyto strachem ovládané jedince důležitější získat moc skrze ovládání ostatních bytostí. Nezáleží tedy na tom, zda jde o nerespektování hranic vlastních dětí, o naschvály v rodině, pomluvy na pracovišti nebo o válečné vraždění. Podstata věci zůstává stejná. Člověk je mimo svůj střed. Je ovládán strachem a strachu i tomu, kdo strach vyvolal, slouží.
Lze říci, že služebníkem moci je ten, kdo zjistil, kde jsou druzí zranitelní a nevědomě či zcela záměrně je ohrožuje, manipuluje s nimi nebo je jinak využívá. Skutečně mocným je ten, kdo překračuje své vlastní hranice a kdo, ač si je vědom působení všech sil, svou vlastní sílu ponechává v klidu. O něm lze říci, že kráčí cestou nebes.
Ten, kdo kráčí cestou nebes zří vše a nic z toho nepodržuje. Je-li se třeba chránit, chrání se, je-li třeba bojovat, bojuje. Je-li třeba čekat, počká, je-li nevyhnutelné ustoupit, ustoupí. Může cítit radost, může cítit smutek. Ví co je co, a přesto neodděluje nebe od země. Jeho odpovědí je postoj. Kráčí po zemi jako byla vodou, nepostižitelný je ukotven ve svém středu. Právě to nazývám cestou nebes.
Martin Wilczek
(27. 6. 2015)