Prolog:
"Otázka tedy zní: Jak potkat smrt? Jak připravit prostředí proto, aby člověk mohl potkat a zažít smrt, či dokonce potkávat a zažívat smrt? Potkat smrt znamená potkat své vlastní nadání, osvobodit svůj dar. ..."
"Víš, Lumíre, co je to nirvána? Nirvána je splynout se smrtí. Ne umřít, ale stát se zajedno se smrtí. Je to úplné rozvinutí lidského daru a nadání. Jako když z něj sloupneš poslední slupku. Nirvána je smrt a zánik posledního závoje oddělenosti."
(30. 10. 2010 z korespondence s Lumírem Kolíbalem)
Slovo úvodem:
Na podzim roku 2010 jsem popsal čtyři Skutečnosti. Tyto Skutečnosti tvoří Úplnost a současně popisují cestu lidské duše, která je počata a vyrůstá v lůně nevědomí, aby později skrze své rozvinutí a poznání svého tvaru, našla svou Tvář, manifestovala své Jméno a stvořila nový svět, jenž je jejím Dílem. Text epilogu je zkrácenou a doplněnou verzí jedné z mých poznámek ke čyřem skutečnostem a pochází z prosince 2010.
Čtyři Skutečnosti:
1. Každý člověk je zdrojem i projevem unikátního nadání, nese výjimečný dar.
Každá lidská bytost je nadaná mocí (v sanskrtu "puruša"), nese poklad. Každý člověk je v tomto smyslu unikátem mezi všemi na celém světě, neporovnatelný a nepostižitelný. Je oslavou daru, který je v něm skryt. Dokud je moc člověka nerozpoznána, působí skrze podvědomí a člověk je ovládán, ohýbán, formován a smýkán její nesmírnou syrovou silou, která si hledá formu, neboť nemůže zůstat neprojevena. Následkem této skutečnosti je vznik utrpení a touha po osvobození se od utrpení.
2. Tento dar má Jméno.
To nazývám Pravým Jménem člověka. Je to Logos člověka, jeho individuální pečeť, jeho největší síla. Ten, kdo poznal své Jméno, ví, že je tvůrce a ví, jakým typem síly je nadán. Znalost Jména vlastního daru však neznamená konec utrpení. Je spíš výchozím bodem a uvědoměním si povahy sil působících v člověku včetně jejich stínové, nerozpoznané strany, která je zdrojem i utrpení.
3. To co má Jméno, je nástrojem tvoření.
Pouze skrze tvoření (vyjádření toho, co cítím a kdo jsem) je tato síla kultivována a odhalována v celé své kráse a velikosti. Ukryta v temnotě nevědomí, projevuje se ničením a vede k zániku. Tvořením vystupuje z temnoty do světla vědomí a vede k transcendenci. Velmi prospívá, je-li jí umožněno formovat se ve vhodném prostředí. Jinak si, stejně jako voda, nachází nejsnazší a nejpřímější cestu dolů. Když se však tato symbolická voda setká s ohněm tvoření, stoupá vzhůru stejně jako pára, vyšlehne jako plamen. Tak se energie a síla Člověka v člověku pozvedá a projevuje se ve světě jako Skutečnost.
4. Tvoření je proměnou daru a Jména v Dílo.
Stvořená Skutečnost vyjadřuje celistvost a nabývá podobu Díla. Toto Dílo vzniká současně na dvou rovinách – na jedné je aktem sebe-stvoření (vnitřní sebe-realizace) – a na druhé je aktem sebe-vyjádření (vnější sebe-realizace, tvorby). Tvoření (autentické vyjádření) je zdrojem i projevem harmonie, zdraví a štěstí. Směnou Daru v Dílo je současně předáno a transcendováno Jméno - tedy vnější atribut(y). Opouští člověka a bere na sebe podobu Díla. Jméno se stává Dílem a Dílo se stává novým Jménem (pojmem). Tak se člověk promění a navrátí zpět, odkud vzešel. Jeho život je završen a Dílo dokonáno. To je cesta Nesmrtelnosti.
Epilog:
Člověk je bytost nadaná mocí. Tato moc, je mocí se vyjádřit a vnitřně je vedena k tomu, aby prospívala Celku. A tak mnoho vychytralých lidí našlo způsob, jak předstírat, že představují celek jen proto, aby moc člověka sloužila jejich zájmům. Tak vznikl stát, otroctví, politika, náboženství, tak vzniklo za-městnání (kde se člověk městná, než aby s odvahou hledal prostor), tj. to co dnes známe pod pojmem "chození do práce“.
Právo užívat své moci náleží jen člověku a jen on či ona se jej může zbavit – resp. dočasně se ho vzdát. Nelze s ním obchodovat a každá smlouva je pouze snahou o zotročení. Žádný člověk, žádná bytost nadaná mocí, k tomu nemůže být donucena - resp. žádná na to nepřistoupí vědomě, neboť jen Člověk je a může být svrchovaným pánem a uživatelem své moci.
Člověka lze obrat o moc skrze strach. Přivést k jeho moci jej můžeme pouze láskyplnou pozorností a silou vlastní respektující přítomnosti.
Právě ze strachu (ze své moci) a z nevědomosti (její skutečné síly a existence) vychází touha člověka zbavit se jí, svěřit ji, odevzdat do rukou druhým. A také z chtivosti – neboť člověka nevědomého lze zastrašit, ponížit a pak zmanipulovat, aby se vzdal své síly za pouhé tretky – za věci, pomíjivé a krátkodobé výhody, falešný pocit jistoty a bezpečí. Avšak jediné, co na tomto světě vlastníme, je právě naše moc – síla našeho nadání. Užíváme ji obvykle jen k vyjádření souhlasu či k odmítání. Transcendence těchto protipólů vede k sebe-vyjádření. Zmíněná vlastní moc není vlastněním v tom smyslu, že člověk něco má, že něco drží – je VĚDOMÍM – bytostné síly, nadání a pravé povahy volby.
Je v moci každé lidské bytosti, aby skrze své vědomí a moudrost nechala do světa proudit energii svého Jména. A takto odhalujíc smysl života a transcednujíc temnotu utrpení, aby pak spoluvytvářela vlastním a jedinečným způsobem neopakovatelný vzor celého stvoření.