Přítomnost k nám vstupuje v podobě slz vděčnosti. Je jako déšť. Dalo by se s malou nadsázkou říct, že dokud se pocitem vděčnosti nerozpláčete, nejste přítomní. To není podmínka, ale průvodní jev přítomnosti. Právě ona dává vzniknout hlubokému pocitu vděčnosti a také úžasu. Další pocity mohou či nemusejí tento čistý stav bytí doprovodit, nicméně on na nich není závislý.
Přítomnost je tělesná a neexistuje v ní čas. Pouze mysl může prodlévat v přítomném čase, který je, sám o sobě, jejím konceptem. Přítomný čas však není přítomnost. Když se člověk ponoří do sebe a uvolní se fyzicky i psychicky ze všeho, co bylo, je a bude, prožívá bytí zcela bezprostředně. Je skutečně přítomen. Přítomnost je stav blaženosti a bezčasí. Je to také stav samádhi (jednoty se Sebou, s posvátným, božským).
Být přítomen znamená být naplněn svou tělesnou přítomností. To není možné, je-li člověk místo toho naplněn vším tím, co se mu líbí a nelíbí, svými touhami a očekáváními, projekcemi, starostmi a radostmi. Když to zmizí, když to odložíme, zůstane přítomnost. A ta je plná kouzel. Je to prostor a zdroj všeho tvoření. V tomto prostoru lze vyléčit každé zranění a naplnit každé přání. Je to místo, kde se rodí svět.
Je třeba velmi dobře porozumět tomu, co to znamená, když učitelé a guruové zmiňují, že máme žít tady a teď. Mnoho lidí i samozvaných duchovních učitelů to slepě opakuje a domnívá se, že být přítomen znamená být v přítomném čase. Přítomný čas je oním "teď". Přítomnost lze popsat slovem "tady". Tady a teď se v oblasti běžného vědomí projevují jako dvě neslučitelná pole – jako černá a bílá. Nemůžete být černá i bílá, stejně jako nemůžete říkat zároveň ano a ne. Ve stavu přítomnosti však „tady“ i „teď“ zanikají. Existují pouze latentně, jako možnosti, které propůjčují schopnost propojit přítomnost s přítomným časem a vytvořit si vztah k oné mystické, hluboké zkušenosti ryzího bytí a integrovat ji. I proto nelze tuto zkušenost předat slovy. Slova tu slouží jen jako prst ukazující na měsíc. Skutečnost nespočívá na prstu. Je třeba podívat se za něj, najít měsíc na obloze.
A právě přítomný čas je tím, co umožňuje "podívat se na měsíc na obloze". Obsahuje dynamický aspekt, a tudíž možnost reflexe, učení se a tvorbu záměru. Přítomnost je zdrojem všeho. Právě z ní čas vyvěrá, podobně jako pramen z hory. Z toho je možná lépe patrné, že kořenem naší existence je přítomnost a její korunou je přítomný čas, jenž se větví do budoucnosti a tvoří letokruhy kmene – tedy minulost.
A kde je člověk? Když jsem pod jabloní sbíral spadaná jablka, viděl jsem, že nejsem sám, komu chutnají.
Martin Wilczek (11. 10. 2014)