ANEB O VLASTNÍCH HRANICÍCH, SEBEÚCTĚ A ARCHETYPU OBĚTI
„…jsme teď ale kvalitními texty zavaleni a nové spolupráce nenavazujeme.“
Inspirací k napsání tohot článku mi byl výše uvedený citát. Pochází z vyjádření šéfredaktora jednoho online časopisu. Pozastavil jsem se, mimo jiné, nad nesouladem, který ukazují slova zmíněné formulace důvodu. Není snadné vyjádřit autenticky a respektujícím způsobem své ne. Člověk častěji nevědomě sáhne po zdůvodnění nebo jiné alternativě. Ta obvykle leccos prozradí. Smyslem článku je však víc, než jen poukázat na pravý význam jedné věty. Jde o to, podívat se skrze ni pod povrch celé věci, neboť ta má hlubší kořeny a dotýká se každého z nás. Stojí za povšimnutí.
Když si pozorně přečetete výše uvedenou citaci, slovesa vám prozradí, o co skutečně jde: být zavalen a nenavazovat spolupráci. Být izolován, uzavřen – v kvalitě – nutno dodat. Přece se člověk nebude uzavírat uprostřed bídy nebo utrpení, že? Ale moment. O to přece nejde. Výsledek je stejný. Je jím uzavřenost, izolace, pocit zavalenosti. Když si situaci "přeložíme" do prostředí jiného světa, například důlního, jde již zcela zřetelně o záležitost životu nebezpečnou. Jsem-li zavalen, dojde mi brzy kyslík a nemohu-li navázat kontakt, jsem odsouzen na pomoc zvenčí. Pozorný čtenář si možná všiml jedné zdánlivé nesrovnalosti – být zavalen v dole, to je přece něco, co se vám přihodí. Nejde to ovlivnit. Když se ale rozhodnete nenavazovat spolupráci, je to vaše vůle. Ano, na první pohled se to tak skutečně jeví. Jenomže pod tímto „prvním pohledem“ se ozývá, jako bušení kladiva do ocelové vzpěry, slovo „zavaleni“. To slovo určuje situaci. Ukazuje také, že je naprosto nerelevantní, zda si namlouváme, že je to z naší nebo cizí vůle.
Skutečnost je taková, že někde uvnitř člověk touží být "zavalen". Pokud je zavalen navíc něčím kvalitním, pak to zní jako příslib nebe. V islámském nebi jsou harémy plné krásných panen. Lidé si však vytvářejí různá "nebe". Mohou se nechat zavalit penězi, přáteli na facebooku, objednávkami, krásnými slečnami, sličnými muži, produkty, značkami, atp. Dokážeme si vytvářet také různá pekla, kde jsme zavaleni prací, povinnostmi, různými názory, přesvědčeními, nemocemi, léky, vírou, ale také ztrátou víry v to či ono. A co je pro jednoho nebe, může se druhému jevit jako peklo a obráceně.
Jak zmíněná, tak i ta nezmíněná nebe a pekla, jsou pseudostavy. Jsou to projevy nerovnováhy a jejich výsledkem je ztráta spojení – tedy vnímavosti a citlivosti – a to především k sobě samým. Jsou příslibem, jakýmsi sebe-klamem. Velmi dobře to ilustrují vztahy chudých a bohatých, mocných a prostých lidí. Na tento případ se dobře hodí orientální příběh O hladovém kaftanu. (Pozn. – kaftan je orientální dlouhý plášť.)
Ve svém skromném, jednoduchém oděvu pro všední den přišel mullah na slavnost k jednomu váženému spoluobčanovi. Všude kolem se třpytily nádherné róby z hedvábí a sametu. Hosté si pohrdavě měřili mullahův obyčejný šat. Ignorovali jej, ohrnovali nos a odstrkovali ho od vzácných pokrmů studené kuchyně. Mullah rychle odešel domů, oblékl si svůj nejhezčí kaftan a vznešenější než kalif se vrátil na slavnost. Jak se teď o něj starali! Každý s ním chtěl pohovořit nebo chtěl alespoň pochytit něco z jeho moudrých slov. Zdálo se, že lahůdky byly připraveny speciálně pro něj. Ze všech stran mu nabízeli nejvybranější pochoutky. Avšak místo, aby jedl, cpal mullah jídlo do dlouhých rukávů svého kaftanu. Šokování, ale plni zájmu, tázali se ostatní: „Ó pane, co to děláš? Proč nejíš, co ti nabízíme?“ „Jsem spravedlivý člověk a po pravdě řečeno, vaše pohostinnost nepatří mně, ale mému kaftanu. A ten taky musí dostat, co zasluhuje,“ odpověděl klidně mullah a dál krmil svůj kaftan.
Mullah reflektuje nemocnou společnost. Krmí svůj dlouhý plášť. Předstíraje odpojení reality, reflektuje stav hostů na slavnosti. Nekrmí sebe, ale krmí, jako svým způsobem všichni hosté kolem něj, něco druhého. Co zástupného, druhého, namísto sebe, krmíte vy?
Kaftan, nebe, peklo, ráj. Člověk zavalený v dole, bez spojení, odsouzen na pomoc zvenčí. Dostáváme se k jádru věci. Šéfredaktor má na výběr velké množství kvalitních článků. To je za normálních okolností v zásadě velmi pozitivní stav. Jenomže slova prozrazují, že se nejedná o normální okolnosti. Něco, i když třeba zcela neznatelně, je jinak – a není na svém místě. V analogii lze danou situaci přirovnat k situaci muže, jenž má na výběr ohromné množství krásných žen. Je jimi přímo zavalen. Ze snu o ráji se může náhle stát noční můra, ve které je nucen dotyčné krásky odhánět (útočit) nebo se před nimi skrývat (bránit se). Stal se obětí. Je ovládán energií zmíněného archetypu. Každý jej v sobě nosíme.
Archetyp Oběti není ani dobrý ani špatný. Je to určitý vzorec jednání, jenž je strážcem naší sebeúcty. Jeho ústředním tématem je, zda stojí za to, vzdát se své vlastní síly, abychom se vyhnuli převzetí odpovědnosti za vlastní nezávislost. Je to tedy také otázka osobních hranic, neboť je to způsob jak se vyhnout možnému konfliktu – jinými slovy – jak posunout své hranice až tam, kde na ně (a tedy na nás) nikdo nemůže. Jak je promítnout třeba až do nějakého ráje nebo pekla. A když své hranice posuneme do krajnosti, může se stát, že přijde zával. Ona krajnost, jež je naším útočištěm, nás zavalí. A je zcela jedno, zda nás zavalí prací, penězi, depresí nebo „jen“ kvalitními texty. Výsledkem je, že se nemůžeme hnout, že už věci neiniciujeme, že na ně pouze reagujeme. Výsledkem zavalení, je naše ne-přítomnost.
Lidská mysl je ovšem schopna zajít tak daleko, že udělá z nouze ctnost. A když si člověk nedovolí přiznat obtížnost své situace, najde způsob jak si ji idealizovat. Obvykle se schová za svou roli. Může být v úplně zoufalé situaci, ale nezapomene ostatní upozornit, že on je stále šéf, že rozhoduje on. Ať je boháč, ředitel, křesťan, muslim, muž, žena, šéfredaktor, továrník, atp. zkusí vás přesvědčit, znevážit nebo zastrašit. Už nemá kam couvnout. To by znamenalo přiznat si skutečnost, změnit pozici a vyjít vstříc svým hranicím a komukoliv, kdo na nich stojí. Otevřít se a zúčastnit se cele a autenticky setkání s vědomím toho, že může dojít ke konfliktu.
To je zásadní, velmi posilující a osvobozující okamžik. Je to projev sebeúcty a současně akt, kterým člověk získává zkušenost, že se dokáže postarat o sebe a o své hranice. Je to současně projev úcty k druhým a vyjádření respektu k jejich světu a hranicím. Archetyp Oběti je jednou z nejobtížněji integrovatelných sil v lidském nitru. Výsledek a účinek takové integrace má však ohromnou sílu a výrazný pozitivní a léčivý efekt. Ať jde o konflikt na Ukrajině nebo v Palestině, ať jde o situaci v partnerství, ve vztahu mezi přáteli, o slavnost u váženého spoluobčana a vztah mezi jeho hosty a moudrým mullahem nebo o odpověď šéfredaktora na dotaz autora, klíčem je schopnost otevřít se setkání a být přítomen na svých hranicích k navázání spolupráce.
To, k čemu tímto způsobem může dojít, je autentické setkání. Takové setkání vede k vyjasnění situace, vzájemnému obohacení, k transformaci a ve vzácných případech také k přesahu – ke zrození nového vztahu, stvoření nové kvality.
Martin Wilczek (8. 9. 2014)