ANEB O PRODEJCÍCH ŠTĚSTÍ, VZPOUŘE VLASTNÍ DUŠE A FUNDAMENTALISMU A OPORTUNISMU PROVÁZEJÍCÍM DUCHOVNÍ ZRÁNÍ.
„Neposlušnost a vzpoura v chování člověka nezřídka vyjadřuje jeho potřebu absolutní autority, které by mohl důvěřovat.“
Zamýšleli jste se někdy, proč lidé čtou literaturu sebe poznávání a sebe vzdělávání? Proč čtou články s nadpisy typu 10 způsobů, jak k věcem přistupují úspěšní lidé, 8 trestuhodných lží kterými rodiče plní dětské hlavy? Proč si kupují knihy jako Tajemství, Jak být úspěšný a bohatý, Jak získat deset návyků vůdčích osobností?
Inspirace ke mně přišla skrze uživatelku facebooku Mayu, která se postavila na obranu zmíněných článků a knih. Publikoval jsem komentář k jednomu z výše uvedených typů článků, který se líbil mé kamarádce Tereze. V komentáři pro ni, jsem použil i následující věty: „Vůbec mi přijde, že si spousta lidí dělá živnost z toho, co (skoro) všichni vědí a z neštěstí druhých. Viz knihy typu "Jak si přivolat toho pravého", "Jak si správně přát", "Síla přitažlivosti" atp.““
Maya reagovala: „mno, zrovna některé uvedené tituly bych nehanila… ne každý je tak moudrý a ostřílený životem, jako patrně vy dle toho, co píšete, jste… každá kniha v sobě něco má - i kdyby se mělo jednat o jednu jedinou větu, která je pro někoho přínosná… to ale nikdo nedokáže posoudit… snad jen počet prodaných výtisků a to u uváděných případů je docela slušný číslo…“
Odpověděl jsem: „Mayo, nejde o tituly, ale vás, o každého z nás. Tituly jsou jen tituly. Co je podstatné, je náš přístup k nim, k sobě. Je v pořádku si je přečíst. Jako je v pořádku ochutnat neznámé jídlo. Je potom ale na místě dokázat rozeznat, zda nám taková potrava prospívá nebo škodí, a to bez ohledu na její chuť. A posuzovat vhodnost potravy, ať už psychické nebo fyzické podle toho, kolik se jí prodává, je velmi nebezpečné. I jedovaté věci mohou chutnat skvěle. Jinak: i zlí lidé mohou mít pověst světců. Bráníte jakýsi titul knihy nebo sebe?“
A to mě přivádí zpět k úvodní otázce. Lidé často hledají odpovědi, ale nakonec si místo pravdivosti dojdou jen pro satisfakci. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Všichni jsou spokojeni? Ne tak úplně.
Každému z nás rodiče plnili hlavy nějakými nesmysly nebo přímo lhali. Jenže většina z nás neměla možnost jim to, obrazně řečeno, dát sežrat. Nemohli jsme se vzepřít. A tak se může stát, že když se vynoří nějaký „bojovník proti lžím“, jenž hrdě třímá prapor spravedlnosti a ukazuje na onu sprostou manipulaci – dejme tomu, že v tomto případě manipulaci s obsahem hlav nebohých dětí – mnozí se chytíme. Vytvoří se tím podmínky pro projekci potlačeného komplexu a cesta k identifikaci s hnutím, ideou, názorem, je otevřená. Spojíme se s ním. Teď je to už také náš prapor, korouhev vzdoru. A pozor, je jedno, zda je, či není lživá. Díky ní se dostáváme do pozice moci, do pozice rodiče a můžeme svůj nesouhlas, vzdor a agresi ventilovat ve jménu někoho či něčeho jiného. Když se zabíjí, tak vždy ve jménu někoho či něčeho. Nebo znáte snad někoho, kdo by vraždil, vedl boj či konflikt ve svém jménu? Ne, každý boj má svůj „důvod“. To je jméno konfliktu.
I kdyby zmíněný "prapor", který jsme pomyslně uchopili, byl jedovatá lež, demagogická ideologie, stane se naším osobním náboženstvím. Můžeme pak číst např. článek s názvem „8 trestuhodných lží, kterými rodiče plní dětské hlavy“ a probudí se v nás touha se přidat. K čemu, ptáte se? Tak se podívejme blíž na slova v názvu článku. Můžeme vidět, že v něm jde o trestuhodné lži rodičů. A tak si kdokoliv, kdo název článku čte, může pomyslet: „Ten to vystihl! Ano, ti rodiče, ti těm dětem valí do hlavy ty lži." Může jít nevědomě i dál a dodat si: "Lžou jim, tak jako lhali mně! Proto jsem tak neúspěšný/neúspěšná, proto nemám štěstí ve vztazích…" atp. Ale to není vše. Píše se tam „osm“. Přečtete-li si takový článek, vaše nevědomí dostane zprávu, že můžete osmkrát potrestat své rodiče za jejich lži, kterými zneužívají děti, tak jako zneužívali vás. Článek slibuje nápravu skrze odhalení těchto lží a nejen to, naznačuje odvetu! Nabízí prostor číst o osmi lžích a považte – u každé z těch lží se budete moct cítit jako soudci. Budete moct pokyvovat hlavami a mazlit se se slovem uvedeným hned na druhém místě v nadpise: t r e s t u h o d n ý. Nejenže můžete tentokrát rozkrýt "ty jejich lži", můžete je také soudit, osmkrát a ještě máte právo pomýšlet na trestání, neboť lhaní je, jak přece "každý ví" a jak sám autor článku uvádí, trestuhodné.
Člověk, jenž nemá tušení, že se dostal do vlivů popsaných energií, a že je manipulován skrze svou potlačenou bolest, je schopen nasadit své síly a někdy i život k ochraně toho, co teď už vnímá jako součást sebe, své identity a světonázoru. A ochrana je pouze počátek, jen část celé věci. Pokud chráníte něco, co je vám drahé, jste zároveň připraveni zaútočit a zničit vše, co se vůči tomu může jevit jako hrozba. A to bez ohledu na to, zda je to skutečně vaše nebo jste se s tím pouze identifikovali a stalo se to předmětem vaší idealizace.
To je počátek fundamentalismu, počátek fašismu, nacismu a jiných ismů i ne-ismů. Dnes je možné setkat se s fundamentalisty v celé šíři spektra lidské společnosti. Jistě znáte lidi, kteří jsou schopni bránit nějakou ideu či přístup k životu i za cenu toho, že použijí různé formy násilí, konfliktu a manipulace. V příkladu v úvodu článku je takový projevem manipulace a násilí Mayina zdánlivě nevinná, hodnotící poznámka: "ne každý je tak moudrý a ostřílený životem, jako patrně vy dle toho, co píšete, jste." Každý z nás má v sobě potenciál k fundamentalismu. Lépe tomu slovu porozumíme, když si uvědomíme, že se za ním ukrývá sebe-násilí nebo sebe-odmítání, ne-láska k sobě. To je něco velmi bolestného, a je obvykle potřeba to za něco schovat, do něčeho to "obléct". A tak fundamentalisté mohou být vegetariány, příznivci (nebo naopak odpůrci) domácích porodů, lásky a nenásilí. Mohou to být muzikanti, kteří se dívají shora na každého, kdo nehraje z not nebo nemá nástroj specifické značky. Mohou to být fanoušci toho či onoho směru, klubu, přístupu. Potkal jsem fundamentalisty mezi kouči i učitelkami v Montessori školce.
Co je to fundamentalismus? Čím se vyznačuje? Lze jej definovat jako urputné lpění na základních principech, doslovných výkladech základních knih a jejich aplikaci do života. Bývá spojen s přesvědčením o absolutnosti vlastní pravdy, provázeným netolerancí a uzavřeností vůči odlišným názorům.
Zamýšleli jste se někdy, proč čteme literaturu sebe poznávání a sebe vzdělávání? Důvody jsou, jako vždy, rozmanité. Hledáme nové obzory, inspiraci v těžkých časech, ale především odpovídáme na vnitřní výzvu své duše. Pátráme po způsobu, jak se vzepřít. Náš svět se nám stal malým, vyrostli jsme z něj jako ze starých šatů. A při tom hledání, vylezeme ze své ulity. Jsme v tu chvíli velmi zranitelní. A první, co se v nás začne ozývat, je touha po návratu zpět, touha po bezpečí. Potřebujeme něco, někoho, čemu můžeme důvěřovat v nejistém stavu naší nové existence, nahoty našeho rozšířeného vědomí. A ti, kdo na tom touží profitovat, kdo nám chtějí něco prodat, jsou si toho faktu vědomi. Stanou se našimi politickými a náboženskými vůdci. Velmi rádi nám poradí, stanou se našimi guruy. Naučí nás meditaci. Poučí nás, jak vychovávat děti. Naservírují nám své teorie a produkty. Ukáží nám, co máme jíst a jak se v nové situaci chovat, jak správně souložit či jak správně dýchat. Je to právě tato chvíle, kdy se chytáme na knihy typu Bohatý a chudý táta a podobné nesmysly. Nesmysly? Jak tomu tedy rozumět? Aby zmíněné knihy a články nikdo nemohl jen tak znevažovat, přidávají do nich jejich autoři vždy "zrno pravdy". Do svého podivného domněnkového lektvaru namíchají řadu obecně pravdivých tvrzení. A my si potom, podobně jako Maya, řekneme: „Každá kniha v sobě něco má.“ Hm, s tím lze jen těžko polemizovat, že? Jenomže stejně tak se v každém náboženství hovoří o Bohu. I v každém vojsku se vzývá Bůh. Znamená to snad, že Bůh je v náboženství, že je v armádě?
Jakého Boha chcete vy – toho z náboženství nebo toho z armády?
A jakým způsobem chcete vychovávat děti – Montessori metodou nebo ne-výchovou?
Jaké sebe poznávací literatuře důvěřujete – knihám o Tajemství nebo těm, které nabízejí 10 "zaručených způsobů, jak"…?
Kdo je váš Bůh?
Rozumíte?
Neříkám: nevěřte v Boha, nečtěte knihy o sebe rozvoji a sebe vzdělávání. Neříkám, nejezte maso, nepraktikujte ten či onen styl výchovy dětí.
Říkám: buďte pozorní. Poznejte sami sebe. Rozumějte sobě, signálům svého okolí, vaší mysli, vaší duše. Zkoušejte, zkoušejte a ochutnávejte vše kolem sebe. Jakmile však ucítíte že to není dobré, nebo že je to jed, přestaňte s konzumací.
Když vyjdeme ze své ulity, jsme velmi zranitelní a náchylní k manipulaci. Jsme připraveni přijmout cokoliv, čemu můžeme důvěřovat. Toužíme po autoritě, které bychom mohli důvěřovat. To je něco pro fundamentalisty a oportunisty. Naslouchejte, čtěte, studujte, ale jděte vždy dál. Nezůstávejte u toho. Neuchopujte to. Držte se pouze své intuice. Zkoušejte všechno, ale pouze jí důvěřujte.
Lew Paz k tématu velmi výstižně píše: Mnoho lidí se stalo populárními, protože hovoří a píší v redukcionistickém stylu, kterým ukazují to, co je komplexní a děsivé ve světle úhledných, nevzrušených formulací, kterými popisují, o čem že to spirituální růst vlastně je. Tucty těchto New Age autorů by mohli vydat svá díla společně v jedné velké knize s názvem: „Jak si být vědom hlubin vlastního Bytí bez toho, abyste narušili rutinu vašeho pohodlného života.“
Je snazší číst knihy o změně, než změnu podstoupit. Mysli, která se sytí učením, čtením moudrostí, návštěvami ášramů, guruů, workshopů, seminářů apod., se docela přirozeně jeví, že je na cestě a činí pokrok. Může být i nemusí. Ve skutečnosti se však často jedná pouze o druh úniku, jakousi pokročilou formu racionalizace, která má za úkol dovolit vám nahlédnout za oponu, aniž byste narušili běh svých zaběhlých rutin. Je to podobné touze lidí setkávat se s bohatými a slavnými lidmi, případně se s nimi fotit. Také zde hraje roli jakási víra v to, že bohatství a slávu lze získat kontaktem s bohatstvím a slávou. Skutečnost ovšem bývá daleko prostší a připustit si ji, je svým způsobem děsivá zkušenost. Nikdo vám to nezprostředkuje. Nikdo vám s tím nepomůže a nikdo to za vás neudělá. A co jde? O to podívat se do tváře své duši, vzít na vědomí její volání - tedy její přítomnost.
Carl Gustav Jung napsal, že transformace vědomí je vždy bolestným procesem. Dodává: „Lidé udělají cokoliv, bez ohledu na to, jak nesmyslné to může být, jen aby se vyhnuli setkání se svou vlastní duší. Člověk se však nestane osvíceným tím, že si bude představovat světelné postavy, ale jen tím, když svou temnotu vezme na vědomí.“
Až tedy budete mít příště chuť sytit se články a knihami o tom, jak být šťastní, jak získat deset či dvacet či milion návyků úspěšných osobností nebo vyhnout se "pěti nejhorším chybám", které dělá každá matka, vzpomeňte si, že ve skutečnosti nejspíš máte chuť utéct sami před sebou. A že místo útěku, se můžete zastavit a setkat se s vlastní duší včetně toho, co je v ní temné a bolavé. Naslouchejte její vzpouře. Je to vaše vlastní vzpoura, vaše volání po svobodě a pravdivosti. Takové setkání je léčivé a ani milion článků, metod a knih jej nenahradí.
Martin Wilczek (7. 9. 2014)