Moc tvořit je dána schopností si přát. Podívejme se dnes na tuto opěvovanou, mnoha knižními tituly poctěnou i zneuctěnou a mystérii zahalenou schopnost čarovat.

Věci jdou udělat, zařídit. To když víme, co je třeba a máme ve své moci tak učinit. Pokud se nebojíme vyjít ze své komfortní zóny, vzít odpovědnost na sebe a udělat, co je třeba, můžeme to dokázat. To je jedna stránka moci, vlastní síly. Je spojená s vědomím. Ta druhá je ukrytá v nevědomí. Uvádí do pohybu síly daleko hlubší a také daleko mocnější, než jsou síly naší vůle a vědomí. Je to právě tento neznámý svět, jehož se dotýkáme, když si přejeme něco, co je mimo dosah naší kontroly a moci.

Jak získat kontrolu nad něčím, co je z principu mimo pole našeho vědomí a tedy mimo naši kontrolu? Za prvé je třeba přijmout skutečnost, že to není možné. A právě toto přijetí, otevírá tajemné dveře do komnaty čar a kouzel, do míst, kde neexistuje čas – ten lineární čas, jak jej známe.

Tyto symbolické tajemné dveře představuje naše tělo a klíč k nim pak dech a vědomí. Dech a vědomí jsou jako pochodeň na cestě do spodního, temného světa. Je to podobné jako vejít do tmavého sklepa s baterkou. Naše tělo je ten sklep, my jsme dech a naše vědomí tím světélkem v nekonečné tmě vesmíru ukrytého za tajemnými dveřmi, kam nemůžeme fyzicky vstoupit.

Naše schopnost splnit si svá přání velmi závisí na kvalitě našeho světla, tedy na kvalitě vědomí, se kterým se noříme do hlubin nitra vlastního těla. Vědomí, které je zatíženo nevyváženými energiemi, cizími energetickými vzorci a poli, má omezenou schopnost hlubokého vnoru. Zatížení může být způsobenou řadou příčin. Můžeme být v zajetí přesvědčení a domněnek, bojíme se, jsme urychlení nebo naopak utlumení (ať už prášky, jídlem či jiným způsobem), jsme zahlceni (např. vědomostmi) nebo se nacházíme ve vlivu archetypálních energií (v případě, že máme nevyřešený vztah s jedním z rodičů apod.). A to je případ prakticky každého člověka. Naše schopnost si přát a tvořit vlastní svět dle svého záměru, je z mnoha důvodů výrazně omezena. Ovšem to neznamená, že zaniká.

Mnoho lidí to řeší skrze role a bubliny. Mají tak silnou vůli a touhu, že své přání zhmotní. Protože by však nemohlo přežít v konfrontaci s realitou, zrodí se v bublině, v jakémsi umělém světě. To známe všichni. Mnoho lidí žije ve svém virtuálním světě, ať je ezoterický, ať se jedná o svět bohatství, slávy, nebo svět nějaké značky, produktu, životního stylu, víry či ideje. Vždy je to izolovaný svět – pomyslná bublina. Je to vždy jen jiná forma fašismu. Určitě si vybavíte slavnou kapelu či zpěvačku, na kterou si po pár letech už nikdo nevzpomene anebo si ji vybaví jen vzhledem k jejímu „tragickému osudu“. To je příklad bubliny. Německý nacismus je příklad bubliny. Oněch známých „15 minut slávy“ je bublina, bez ohledu na to, zda je to pět minut, pět hodin či pětadvacet let slávy. Bublina může být nádherná pohádka, i děsivé peklo. Ať tak, či onak, má jednu zásadní slabost – nakonec praskne, zanikne.

Skutečné přání je aktem stvoření. Bublina je pseudostvořením. Je aktem vůle a za vytvoření bubliny člověk platí cenu nejvyšší, platí svým životem. Aby mohla existovat, potřebuje životní sílu toho, jemuž slouží. Pravé přání, jež je aktem stvoření, nevyžaduje a nespotřebovává životní sílu svého stvořitele – není na něm závislá.

Přání má jedno základní pravidlo. Musí se vždy týkat pouze člověka, který si přeje, který jej tvoří. Nesmí tedy zasahovat do svobodné vůle druhých bytostí. Pokud by se tak stalo, nejedná se o přání, ale o manipulaci, tedy stvoření bubliny. Pokud rozumíme základnímu pravidlu, můžeme si přát. Přejeme si tak, že si přejeme sami sobě si něco darovat a současně se otevíráme tomu, abychom to dokázali přijmout. A abychom mohli něco přijmout, je třeba pro to vytvořit místo. Často to znamená nejen něco dát, ale současně i od něčeho upustit, obětovat. Obětováno je vždy to, co nám ve stávající situaci přináší pocit bezpečí. A to je velká výzva a podstata mechaniky ukryté za přáním.

Často se stává, že si něco přejeme a nic se nestane nebo se dokonce nakonec věci dopadnou opačně, než jsme si přáli. To je důsledek projevu nevědomí a stínové strany archetypálních sil, které jsme potlačili nebo zcela vytěsnili ze svého vědomí. Mohlo se tak stát v důsledku zranění, bolestné zkušenosti psychické, citové či fyzické. Tím, že narušují harmonii našeho světa, se tyto síly hlásí o své místo na slunci – tedy ve vědomí. Dělají to neobratně, nevhodně a často bolestně, ale je to způsob, jakým jsou schopny se projevit a nechat se spatřit.
Proto je důležité obracet pozornost k sobě, na pozornost samou a nořit se nitra, metaforicky i doslova do těla a jeho hlubin. V nich dochází k setkání s těmito ukrytými silami a tím si také tvoříme místo pro přijetí toho, čím si přejeme se obdarovat.

* * *

Pojďme se blíž podívat na moc přání a stvoření tak, je popsána v pohádce O popelce. Ta začíná slovy:

Byl jednou jeden zámožný sedlák a tomu onemocněla žena a krátce na to zemřela. Zůstal tedy na statku sám se svou dcerkou, která byla po mamince hodná a pracovitá.

Máme zde muže, archetypálního Otce, hlavu rodiny, jemuž umírá žena, archetypální Matka. Vzniká tím prázdné místo. Dcera, Popelka, archetypálně představuje Dítě, jež má kvality zděděné po Matce, ale podobně jako v pohádce o ošklivém káčátku, nezná nebo už nemá čas poznat svou skutečnou matku. Její smrtí dochází k odchodu autentické ženské, jinové síly ze scény. Ta je za krátký čas nahrazena matkou nevlastní, jež představuje stínovou Matku. Popelka se tak symbolicky ocitá, jako mnoho z nás, v cizí rodině, kde je její jemná, laskavá povaha považována za projev odlišnosti a slabosti a stává se terčem ústrků a opovržení. Důležitým faktem je, že smrtí pravé matky dochází k oslabení mužské síly otce, který si do domu přivede ženu, která funguje současně jako matka a vládne jako otec. Skutečný otec vyklízí pole. Popelka se stává vyhnancem ve vlastní rodině.

Po nějakém čase se otec znovu oženil. Jeho druhá žena přivedla do domu své dvě dcery. Byly hezké, ale tuze marnivé, se srdcem z kamene. Pro ubohou dívku začaly těžké časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, daly jí starou šedivou zástěru a strčily ji do kuchyně. Dívenka musela tvrdě pracovat od rána až do pozdního večera, vstávat před svítáním, vodu nosit, o oheň v kuchyni se starat, vařit, mýt nádobí, uklízet a vykonávat všechny těžké domácí práce. Obě sestry jí zatím ztrpčovaly život a prováděly různé naschvály.

Zlá krev macechy a její stínový aspekt je rozšířen a projeven v postavách jejích dcer „se srdcem z kamene“. Nová situace je pro Popelku výzvou a reprezentuje volání její duše, která touží po transformaci z dívky v ženu. Je také výzvou, aby si uvědomila, kým je a kým není a vydala se hledat sobě rovné. Podobně jako ošklivé káčátko je však dál odstrkována, přehlížena a tyranizována macechou a jejími dcerami. Stále se, jako ošklivé káčátko, domnívá, že je „kachnou“ a nevidí, nemá poznání skutečnosti, že je „labutí“. Otec zůstává podivuhodně bezmocný a slepý. V pohádce není řečeno proč, ale ani není třeba. Jediným možným řešením z jeho strany by bylo nalezení skutečné lásky k sobě a skrze ni nalezení pravé lásky milující ženy, která by Popelku provedla transformací v ženu. Otec ale pozbyl tuto milující mužskou stránku, a tak se dostal do osidel a pod kontrolu své nové ženy. Otcovy ne-vlastní dcery jsou ve skutečnosti mytága Popelky. Otec je nevlastní. Jejich „vlastníkem“, lze-li to tak říct, je právě Popelka.

Jednou se otec chystal na trh a ptal nevlastních dcer, co by chtěla, aby jim přivezl.
"Jemné hedvábí na šaty!" říká jedna.
"Drahý šperk!" řekla druhá.
"A co ty, moje milá Popelko, co ty bys chtěla?", zeptal se tatínek své dcery.
"Budu ráda, když mi přivezete, co vám cestou o klobouk zavadí, otče." odpověděla Popelka.

Popelka zde projevuje svou vůli tím, že se odevzdává do vůle vyšší. Pozbyla svých nadějí, avšak ne svých přání. Ve vnějším světě, se její vědomá přání mění v popel. Nic jí nevychází. Otec v danou chvíli představuje archetyp Boha. Jeho ústy se Bůh ptá Popelky: co si přeješ? A Popelka ví, že to, co potřebuje, není v její moci. Svěřuje se tedy do rukou Boha a, jinak řečeno, odpovídá: cokoliv mi přineseš, to přijmu. Otec jí přiveze tři lískové oříšky, které si popelka uschová. Reprezentují její přání, jež je nevyslovené, ale přítomné.

Jednoho dne pořádal král velkou třídenní slavnost. Pozval všechny hezké dívky z okolí, aby si jeho syn mezi nimi mohl vybrat nevěstu. Mezi pozvanými byly i statkářovy dcery. Tolik je to rozrušilo, že běhaly sem a tam, vybíraly ty nejkrásnější šaty ze svých skříní a poroučely Popelce: "Vyčisti nám boty! Učeš nás! Jdeme dnes na ples do královského paláce!" Popelka běhala a plnila vše, co sestrám na jazyk přišlo a přitom jí bylo do pláče. Tolik by si přála jít s nimi na ples! Dokonce požádala macechu, aby jí to také dovolila. Macecha kývla, jako že ano a Popelka s velikou radostí všechny vypravovala - oblékala, česala, strojila... Když byli všichni jako ze škatulky, šla za macechou, aby jí také dala nějaké šaty, ale ta se na ni zle obořila! Smíchala čočku s popelem, sesypala vše dohromady na podlahu a řekla: "Nemáš udělanou všechnu práci a chceš na ples?! Tady máš, a pokud to nebude přebrané, než se domů vrátíme, tak si mě nežádej!" A odešli do královského paláce.

Situace přináší příležitost, otevírá se prostor. V dané chvíli jej představuje místo princezny, budoucí princovy ženy a královny budoucího krále. A Popelka, jež má všechny předpoklady, si přeje jít na ples. Její vědomé přání opět naráží na odpor a zradu vnějšího světa, jež jí ukazuje, že v projeveném světě vítězí přání silnějšího. Popelka nemá moc postavit se světu a ovládnout jej. To je její lekce. Učí se poznat a najít sílu ve svém vnitřním světě. Tuto sílu představuje smíření, nikoliv však rezignace.

Popelka byla zničená. Pomalu začala přebírat čočku s popelem. Pro samé slzy na tu práci sotva viděla. Uvěřila maceše, že ji na slavnost vezme a teď se jí zhroutil celý svět.

Popelka uvěřila opět někomu či něčemu vnějšímu. Spolehla se na symbolického rodiče. Jenomže si neuvědomuje, že se nachází v nepravé rodině. V tom je její chování dívčí, dětské, a v tom bodě ji také zrazuje. Nicméně na scénu přichází síla vnitřního světa, jež je aktivována aktem přijetí a smíření.

Tu najednou zaslechla ťukání u okna. Vzhlédla a vidí holoubka, jak klove do okenní tabule. Otevřela tedy a frr, holoubek vlétl dovnitř a s ním mnoho dalších pomocníků! Svými zobáčky začali vybírat čočku z popela a po chvíli byli hotovi. Děvče pak jen smetlo popel na hromadu.
Na vše dohlížel krásný šedivý holub, který po dokončené práci slétl Popelce k nohám a zanechal tam lískový oříšek. Byl to jeden z oříšků lískové větvičky z tatínkovy cesty. Jakmile se ho Popelka dotkla, vylouply se z něj nádherné plesové šaty s vlečkou a vyšíváním.
"Pospíchej na ples, Popelko!" vrkali holoubci. Dívka si šaty rychle oblékla. Měly takovou moc, že v tu chvíli stála celá upravená před královským palácem. Nevlastní sestry ji nepoznaly, ani její tatínek s macechou. Na Popelku si ani nevzpomněli. Byla tak krásná! Všichni si mysleli, že je to nějaká cizí princezna. Mladý princ tančil jenom s ní. Popelka tančila až do půlnoci, ale pak se musela vrátit. Dřív, než budou doma macecha a sestry. Než se princ nadál, byla pryč.

Byla tak krásná, že jí nepoznal ani otec ani macecha s dcerami. Stejně jako by v labuti jen málokdo hledal ono ošklivé káčátko. To je velmi zajímavý bod. Vnitřní proměna nevyžaduje souhlas okolí. Není třeba, aby Popelka byla rozpoznána a uznána za krásnou těmi, kteří ji nerespektovali a kteří k ní nepatří. To samé sděluje Buddha, když říká: „Buďte světlem sami sobě“, a lze tomu porozumět i z Kristova výroku, že „doma není nikdo prorokem.“

Doma se rychle odstrojila a ráno jí macecha líčila, jak krásný ples to byl. Nevlastní sestry jí přizvukovaly a stěžovaly si, že princ měl oči jen pro princeznu, která ples z dalekých krajů navštívila, a s žádnou jinou dívkou netančil. Popelka na sobě však nedala nic znát.

Popelka se dál drží svého středu. Nedá svým trapitelům, lidově řečeno, „sežrat“, že tou krásnou princeznou byla ona. Neřeší je, je sama se sebou, v sobě. Zde se hodí připomenout, že přání souvisí pouze s tím, kdo si přeje a nesmí ohýbat či překračovat svobodnou vůli druhých bytostí. Nastává druhý den a čas pro druhý oříšek. Situace se opakuje, šaty jsou krásnější, než ty předešlé a Popelka opět tančí s princem a mají oči jen jeden pro druhého a ona opět mizí před půlnocí. Půlnoc zde hraje důležitou roli. Představuje práh, který Popelka nesmí překročit. Je to hranice, na které se musí setkat s princem. Kdyby jej překročila, stalo by se, že princ by nepřekročil vlastní práh a nestal se hrdinou pátrajícím po hlasu svého srdce. Je také důležité uvědomit si, že princ je muž, který má skutečnou (světskou) moc zvítězit nad mocí zlé macechy a Popelku osvobodit.

Z posledního oříšku si Popelka vyloupla šaty celé zlatem vyšívané a už byla u svého prince. Ten si ji tento večer tuze hlídal, stále s ní tančil a nespouštěl ji z očí. Dívka byla šťastná. Když se blížila půlnoc, přemýšlela, jak se co nejrychleji dostat z paláce. V příhodný okamžik se prosmýkla dveřmi tanečního sálu a utíkala ven. Princ ji však zahlédl a vydal se za ní. Dívka běžela, co jí síly stačily. Na zámeckých schodech se jí však vysmekl střevíček. S princem v patách však nedbala a zmizela ve tmě.

Třetího dne tedy nastává změna. Princ už se nespokojí s tím, že mu jeho milovaná upláchne před půlnocí. Je bdělý, hlídá si ji, překročí svou osobní hranici a běží za ní ven ze sálu, ven z paláce. Tento projev osobní síly vyvede Popelku z rovnováhy a ona ztrácí střevíček.

Drobounký střevíček bylo to jediné, co princi po krásce zůstalo. Nazítří dal celý zoufalý vyhlásit, že dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ženou. A začal se svou družinou objíždět široké okolí a zkoušet střevíček všem dívkám, které byly na ples pozvány.

Dalo by se říct: dokonáno jest. Princ se vydal hledat ženu svých snů a svého srdce a je jen otázkou času, kdy se mu to podaří.

Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běžely střevíček vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snažily sebevíc, obout jej nemohly.
Mladý princ byl v koncích: "Nemáte ještě nějakou jinou dívku?"
"Ne." řekl otec, "už je tu jen naše malá špindíra Popelka, dcera mé první ženy. Pracuje u pece v kuchyni." A macecha spustila: " Tu nemůžeme nikomu ani ukázat, je celá od popela, fuj! A chodí bosa, ta střevíce nenosí." smála se.
Zoufalý princ však trval na svém. Museli pro dívku dojít, ta si umyla obličej a šla se princi uklonit. Ten jí podal střevíček a Popelka si jej obula na svou malou nožku. Padl jí jako ulitý! Když vstala, uviděl princ její tvář a poznal svou princeznu: "To je ona, moje nevěsta!"

Macecha a sestry zbledly závistí. Nemohly tomu uvěřit! Popelka, že je ta krásná cizí princezna?!

Princ si odvedl Popelku do královského paláce a byla svatba. Konečně měla štěstí, jaké si zasloužila.

Princ musí symbolicky nahlédnout do nejzazší komnaty svého království a srdce, aby tam našel tu nejprostší a nejryzejší ženskou kvalitu. Tu totiž Popelka představuje. Odměnou za jeho úsilí mu je dívka, jež se stane jeho ženou a přinese mu mírnost, laskavost, pracovitost, jež jsou jí vlastní. Popelka se stává princeznou, z dívky ženou. Zlo je potrestáno tím, že zůstává tam, kde je. Nenachází vysvobození. Macecha není popravena, není lynčována ani uzavřena do žaláře za „týrání svěřené osoby“. Je ponechána svému peklu – sama sobě a své zášti. Nikdo jí dál nevěnuje pozornost. To je největší trest. Popelka přijímá a získává díky sňatku s princem jeho kvality muže – schopnost ochránit se – vymezit, respektovat a udržet své hranice a současně respektovat hranice druhých.

* * *

Archetypální moc stvoření, moc přát si, je tedy integrací dvou světů. Světa osobní síly a moci, jež pochází z vědomí (mužský, jangový element) a současně světa neosobní síly a moci, jež pochází z nevědomí (ženský, jinový element). Člověk je bytost, jež se nachází uprostřed těchto dvou polí, na pomezí těchto sil. Naším úkolem je jejich propojení. Směrem dolů můžeme realizovat svou osobní moc a vůli a učíme se respektovat hranice druhých. Směrem nahoru se učíme ochránit své hranice a odolat mocenským tlakům a snaze druhých ovládat nás, manipulovat a překračovat naše osobní hranice.

Jak si tedy má člověk přát? Přání představuje něco, co si můžeme dát. Pokud máme moc sami sebe obdarovat tím, po čem toužíme, můžeme si splnit své přání sami. Není třeba na nic čekat. Pokud ale takovou moc nemáme a přejeme si být obdarováni, je třeba uvolnit pro takový dar místo. A cestu k tomuto uvolnění, představuje smíření. Příběh o Popelce jej dobře ilustruje. Kdyby Popelka bojovala s macechou, chtěla ji vystrnadit z domu nebo se zaobírala výčitkami a zlobou na svou macechu a nevlastní sestry, nevznikl by prostor pro to, aby k ní mohl dar tří oříšků přijít a projevit se.

A co to znamená, smířit se? Smířit se, je přiznat si, vzít na vědomí. Uznat skutečnost právě takovou, jaká je. Uznat ji a přijmout jako fakt, aniž by se člověk vzdal svých snů, přání a aspirací.

Martin Wilczek 27. 9. 2014