ANEB JAK SE LÉČÍ VÍRA A DŮVĚRA.
Jaké podmínky klademe svému štěstí? Podívejme se na to očima dětí. Každý máme v sobě své malé dítě. Když budeš hodný, pracovitý, trpělivý atp, pak ti koupíme ... zmrzlinu. Když ještě chvilku vydržíš, už tam budeme a dáme si jídlo. Když to, pak ono. To je syntaxe počítačového programování. Ta úplně nejzáklanější: <if… then>.
A co na to štěstí? Poslouchejte. Co povídá? Co potřebuje? Je ticho, že? Nic se neozývá.
Zenový mistr říká: musíš si věřit na sto procent! Ptá se vás. A vy přemýšlíte, mám jít doleva nebo doprava? Přijde rána. Bác! Auuu! Máš to?! Doleva nebo doprava? Zůstat nebo jít? Počkat nebo začít? Když udělám to a to, stane se potom, co si přeji? Být či nebýt? Je to otázka víry nebo důvěry? Hádejte! Rychle, než přijde další rána! Co je to? Co je to?!
Je to prosté ne.
Je-li partner nevěrný, můžeme vzít brokovnici nebo nůž a "vyřešit to". Můžeme tak znovu nastolit stav „cti a spravedlnosti“. Nebo můžeme objevit "lepší svět" v drogách, alkoholu a nutkavé konzumaci aktivit – např. sexu nebo práce. Můžeme vyřešit náš problém únikem do nepořádku a nedbalosti, či do psychosomatické nemoci našeho těla. Třeba se nám zhorší zrak. Zakalíme své vidění, abychom se na to už nemuseli dívat! Můžeme k tomu ovšem přistoupit i jinak. Můžeme se pokusit o vnitřní i vnější dialog. Můžeme hledat pochopení, odhalit skrytý význam celé záležitosti.
Nossrat Peseschkian, německý psychiatr a neurolog, původem z Iránu, uvádí: „Pár, který na frigiditu ženy pohlíží jednoduše jako na „sexuální chlad“ nebo „neschopnost dosáhnout orgasmu“, bude k situaci přistupovat jinak, vezme-li v úvahu ještě další „pozitivní“ význam: Frigidita je také schopnost prostřednictvím těla říci „ne“. Tento významový posun znamená víc, než jen hru se slovy. Dotýká se ženina porozumění sobě samé, důsledku poruchy pro partnerský vztah a způsobu eventuální léčby.“
To je zcela zásadní obrat. Je to celistvý pohled na věc, doplněný archetypálním hlediskem. Porozumění vycházející z lineárního, logického myšlení nám při řešení konfliktů příliš nepomůže. Obvykle je spíš, navzdory obecnému přesvědčení, ještě prohloubí. Pozornost je v takových případech upřena na problém, a ten se díky ní nafoukne a získá na velikosti a objemu. Nelineární přístupy, které užívají někteří šamani či terapeuti, vycházejí z toho, že konflikt či nemoc obsahuje i symbolický význam. Má svou vlastní řeč. Základními prostředky dekódování těchto nevědomých obsahů, promlouvajících jazykem symbolických poselství, jsou už od dávnověku příběhy, mýty, přísloví, podobenství a pohádky.
Peseschkian nabízí jedno takové podobenství: Situace nemocného – a nejen psychicky nemocného – se v mnoha ohledech podobá situaci člověka, který stojí dlouho na jedné noze. Jeho svaly se po chvíli křečovitě stáhnou, v zatížené noze se ozývá bolest. Postižený jen s vypětím všech sil udržuje rovnováhu. Teď už ho nebolí pouze noha, v nezvyklém postoji se napíná všechno svalstvo, přicházejí křeče. Bolestivý tlak se stává nesnesitelným, člověk volá o pomoc. Seběhnou se lidé a snaží se pomoci. Zatímco muž stále stojí na jedné noze, jeden z pomocníků mu začne masírovat křečí stažené svaly. Jiný se rozhodne zpracovat podle pravidel masérského umění jeho týlní partie, které rovněž postihla křeč. Třetí pomocník si povšimne, že muž už ztrácí rovnováhu, a tak ho podepře vlastní paží. Někdo z okolostojících radí, aby se postižený chtil oběma rukama, stání pak nebude tak obtížné. Moudrý starý muž navrhuje, ať pomyslí na ty, kteří přišli o obě nohy – ve srovnání s nimi je na tom vlastně dobře. Další jej naléhavě přesvědčuje, ať si představí, že je pouhé peříčko. Čím intenzivněji se bude na tu představu soustředit, tím rychleji povolí jeho bolest. Zkušený stařec vlídně připojí: „Čas zhojí všechny rány.“ Nakonec k trpícímu přistoupí jeden z přihlížejících a zeptá se: „Proč vlastně stojíte na jedné noze? Narovnejte tu druhou a postavte se na ni. Vy přece máte druhou nohu, viďte?"
Připomíná vám to něco? Bezpochyby. Vzpomínám si na řadu svých vlastních omylů. A také na článek, který jsem o výchově a nevýchově dětí. Všechno to (ne)vychovávání je podobno těm pomocníkům a okolostojícím. My jsme takoví pomocníci, takové okolostojící shromáždění vůkol našich dětí, které často stojí na „jedné noze“ ve stavu zoufalství, kterým nám sdělují: „Ne, už toho bylo dost.“
Jsme současně i velmi vynalézaví. Dokážeme hledat a najít další, jiný způsob, jak jim „pomáhat“. A když to nejde po dobrém…
Zmíněná „vynalézavost“ však začíná u nás samých. Jsme „mistry“ v tom, jak „pomáhat“ sami sobě. Rozumějte správně: jsme vynalézaví v tom, jak do sebe stále strkat a shazovat se, jak si překážet, nedat si pokoj a podrážet si nohy. Vynalézáme si podmínky pro vlastní štěstí.
A tím se vracím na začátek tohoto článku. Když uděláš to a to, dostaneš, co si přeješ. A tak se dřeme, snažíme, splňujeme podmínky, pílíme za štěstím. Shromažďujeme zásluhy! Ale výsledek se objeví jen na chvíli, nebo nás nakonec ani netěší. Také se stává, že se neobjevuje vůbec. A co jsme si to vlastně přáli? A bylo to opravdu naše přání? Co má být tím výsledkem – splněné podmínky? A přání? To se nějak ztratilo po cestě. Teď plníme podmínky. Nevíme už ani proč. Ale nelíbí se nám to, necítíme se dobře.
Naše vnitřní dítě stojí na jedné noze. A my to s ním zkoušíme po dobrém i po zlém. Dusíme ho i ignorujeme. Tak křehké a zranitelné, přesto tak odolné a pevné, dál stojí na jedné noze. Jsme však vynalézaví, ne? Jsme chytří, máme silnou vůli, znalosti, zkušenosti, metody, argumenty. My to dokážeme!
Řekneme třeba: Když to přestaneš dělat, tak…
A odpověď zní: Ne.
Když začneš dělat tohle…
Ne.
Když změníš své myšlení…
Ne.
Čas zahojí všechny rány…
Ne.
Pomysli na ty, o které se musíš starat…
Ne.
A co si o tobě pomyslí lidé…
Ne.
A chceš jít doleva nebo doprava?
Ne.
Potřebuješ něco?
Ne.
Zenový mistr říká: musíš si věřit na sto procent! A naše vnitřní dítě si věří. Důvěřuje svému „ne“ na sto procent. Můžete mu mazat med kolem úst. Můžete mu dát třicet ran holí. Můžete tu hůl rozlámat a sníst a jediné, co zůstane, bude jeho „ne“.
Co uděláte?
Přiznejte si to.
Proč vlastně stojíte na jedné noze?
Martin Wilczek (5. 9. 2014)