Svého času jsem se setkal s člověkem, jehož pravé jméno bylo spojeno s archetypem Iluzionisty. Jednoduše řečeno, jeho největší síla spočívala ve vytváření klamu a dojmu. Podobně jako čaroděj ze země Oz, také on užíval své schopnosti k tomu, aby upoutal pozornost jiných lidí, aby je okouzloval, aniž by jim dal cokoliv skutečného, tedy autentického. I své podnikání založil na zážitcích, povrchní zábavě - vytvářel a prodával iluze. My všichni jsme svým způsobem iluzionisté, protože naše síla (kterou lze popsat archetypem nebo pravým jménem) v sobě obsahuje tzv. stín, což je prvek zastření, zmatení, jenž se projevuje pocitem nedostatku, kterého se zbavujeme kompenzací – tj. např. vytvářením iluzí, dojmu. Jste-li zruční v klamu, pak nejspíš snadno rozpoznáte, čím klamou druzí, ale jen obtížně uvidíte, čím klamete sami sebe. Prohlédnout vlastní iluzi je kořenovou lekcí života, výzvou každého archetypu a každého jména.
Největší síla vždy spočívá v autenticitě. U Iluzionisty k ní vede cesta přes upuštění od snahy vytvářet dojem a manipulovat pomocí vnějšího zdání. Jeho úkolem je přestat prodávat povrchnost a být právě jen tím, kým je. K tomu se může dostat přes pocit strachu z opuštění a samoty. Stanout tváří v tvář obavě, že se stane obyčejným, nezajímavým, je náročná zkouška neboť je spojena s domněnkou, že když to, co dělá nebude velkolepé, když to nebude cool a zážitek, tak si ho nikdo nevšimne, nikdo nezatleská, nikdo nezaplatí a nikdo ho nebude mít rád. Mylně se domnívá, že to, co dělá, určuje, kým je. Je pro něj nesmírně obtížné uvidět sebe a rozpoznat skutečnost, že on sám je velkolepý, že je cool, a že je zážitek s ním být. Pokud však postrádá zkušenost vlastního bytí a důvěru v něj, hledá potvrzení a přijetí u vnějšího světa a aby jej dostal, vytváří iluze, dělá dojem. Místo, aby byl silný, bere sílu (pozornost) jiným lidem.
Když jsem hrál se svým malým synem dungeony, přišli mí hrdinové, dobrodruzi, za kostlivcem, který strážil poklad. Chystali se, že si poklad vybojují, že ho rozsekají na kusy, když tu Robin ústy kostlivce pravil: “Tady si vezměte poklad, tenhle a tenhle je váš a tenhle taky.” “Uff, aha... tak jo.” Moji hrdinové zůstali jako opaření. “Máme celý poklad a nemuseli jsme o něj bojovat. Co teď budeme dělat?” běželo jim hlavou. Zeptejte se sami sebe: Co mi chybí? Čeho a kde mám nedostatek? Co hledám? Co řeším? O co usiluji? A až si odpovíte, vězte, že zíráte do tváře prázdnoty. Je to prázdné. Venku, kam se díváte, není nic. Nic tam nenajdete. Všechno je ve vás. Nepřičarovávejte do toho Nic žádnou domněnku, neurčujte si jak to má vypadat. Nezaplňujte to. Hledáte-li lásku a venku je jen Nic a Nikdo, buďte tedy jen sami se sebou, s vlastní láskou, kterou cítíte uvnitř - ať je třebas jakkoliv slabá a pochybující. Nečarujte „něco“ nebo „někoho“ do prázdnoty. Nic nevytvářejte. To, co vám chybí, vám schází jen proto, že to hledáte venku. Ale nehledejte to ani uvnitř, protože uvnitř jste úplní a není co hledat. Vše je k mání, celý poklad. Jen vydržte zírat do Prázdnoty. A to, co je uvnitř, se do ní otiskne.
Martin Wilczek (leden 2019)