Archetyp Hrdiny a s ním spojená hrdinská cesta se týká každého člověka. Každý muž a každá žena v sobě tento archetyp nesou. Ovlivňuje tedy život nás všech. A ačkoliv budu psát převážně z pozice muže a užívat příkladů archetypu Prince, doporučuji ženám překládat si do svého slovníku a místo prince spatřovat princeznu, místo vladaře a mahárádžy, královnu.
Představte si to jako v pohádce: Je hluboká noc. Princ spí a zdá se mu sen. V tom snu za ním kdosi přijde, něco mu poví, možná něco předá nebo možná je ten sen podoben úchvatnému obrazu. Může mít podobu krásné princezny, hrozivého draka, nebo času sucha a nouze. Když se ráno vzbudí do svého důvěrně známého světa, sen vyprchá. Ale princ se necítí ve své kůži. Něco se změnilo, avšak on neví co. Hluboko v jeho duši se zrodila výzva. A žádá si pozornost. Princ si svůj neklid snadno vysvětlí jako rozrušení z ranního lovu, nebo únavu z nedostatku spánku. I my si rádi věci vysvětlujeme, aby nám daly pokoj. A tak my i princ prožíváme dál svůj obvyklý den. Jenže výzva neodešla, čeká. Přišla a nejde ji setřást zatřepáním hlavy. Lecjaká zdůvodnění a události se jí mohou postavit do cesty, ale ona je obejde. A objeví se znovu, zaklepe na dveře, vetře se do pocitů, do myšlenek. Tentokrát silněji.
Princ pokračuje ve svém zaběhlém způsobu života, ale věci, které mu dřív přinášely radost, ztrácí svůj lesk, co jej bavilo, začíná postrádat své kouzlo. V duši se rodí neklid. To se ozývá volání po dobrodružství. A s ním přichází konflikt. Království postihne pohroma. Nebo princ spatří obraz krásné cizinky, jež mu svou krásou učaruje a nedá spát. Tak jako tak, cesta volá. Výzva leží za dveřmi paláce, za dveřmi bežného života. Je na čase, aby ji vyslyšel a vydal se na hrdinskou výpravu do neznáma. Je na čase, aby se z Prince stal Hrdinou.
Přijetí výzvy je prvním zásadním krokem, překročením prahu, pokud se chce člověk posunout dál ve svém životě. To je také okamžik, kdy se na mě lidé obvykle obracejí, a kdy se spolu (i zdánlivě náhodně) setkáváme.
Přijetí výzvy je také krok klíčový, protože s sebou nese i protichůdnou tendenci – tedy touhu po zachování toho, co jest – tedy bezpečí neměnnosti. A neměnnost je cena, kterou je málokdo ochoten zaplatit. Ve spolupráci mezi mnou a klientem se zmiňované přijetí výzvy manifestuje také v podobě platby za setkání. Ale navázání spolupráce a první platbě předchází přijetí výzvy – přiznání si nové skutečnosti, a zároveň neudržitelnosti dosavadního stavu. To umožní odpoutat se a vydat se na cestu. V termínech spolupráce to znamená stanovení si konkrétního cíle. Člověk – muž či žena, archetypální Princ či Princezna – se vydává na výpravu, jejímž účelem je najít symbolický i skutečný poklad. Princ, jenž byl Gautamou, se vydal hledat odpovědi na otázku týkající se ukončení strasti a my jej dnes známe jako Buddhu.
Lidé, stejně jako princové a princezny, si často vytvářejí zástupné cíle. Nejsou si vědomi pravé povahy volání své duše a dávají svůj neklid do souvislosti s příčinami, které jsou druhotné. A tak se člověk zprvu zaměřuje na odstranění těchto příčin. Usiluje např. o zlepšení nějaké ze svých dovedností, domnívaje se, že eliminace nedostatků v této oblasti, jej povede k opětovnému získání ztraceného klidu. Může se zaměřit na zlepšení komunikačních či prodejních schopností, time management nebo posilování, neboť věří, že právě to či ono mu pomůže zvítězit a ukončit konflikty, jež v jeho životě v důsledku volání výzvy vyvstaly. Ve skutečnosti pouze posiluje svůj neklid, neboť i přes případné zlepšení kondice, vyšší zisky z prodeje či nové kompetence v dovednostech, je jeho aktivita založena na sebeklamu a obraně před skutečnou výzvou. Po čase se tak neklid objeví znovu – nový a silnější.
Vnitřní výzvě se lidé brání i jinak. Klasický úhybný manévr představuje odmítnutí výzvy z důvodu ceny spolupráce. Neochota investovat je alternativní formou vyjádření obav z pravdivého pohledu na stav věci. Je to falešná obava z nenávratnosti, kterou je ohrožen individuální lidský svět, jenž se do té doby jevil jako pevný a neměnný a jehož struktura a existence se však ukazuje jako nevyhovující a neudržitelná. Z pohádek jsou známy i jiné klasické příklady, kdy mahárádža či podobně mocný vladař přivolává na svůj dvůr zástupy alchymistů a lékařů, kteří mají vyřešit jeho problém. Jeho problém se tím stane také jejich problémem. Ale výzvu nelze uplatit, nelze se jí vyhnout a nelze jí přehodit na nikoho jiného. Vyhýbat se jí, to ano, to lze dlouho, ale vyhnout se jí – to možné není.
A tak bez ohledu na to, jak dlouho člověk cestu a přijetí výzvy odkládá, jak se ji snaží zbavit, zaměnit za přijatelnější cíle, obvinit z její existence celý svět, potřít ji "mečem a ohněm", utéct jí nebo ji podplatit, nakonec mu nezbyde, než se jí podívat přímo do tváře.
V pohledu do tváře výzvy, spočívá veliké osvobození. Je v něm nevyhnutelnost. Člověk se skloní. Je to, jako by vyjádřil: „Ok, tak jo, já vím, co je potřeba. No, ale zkusit jsem to musel, ne? Pravda je, že jsem to cítil, ale prostě se mi nechtělo, a tak jsem si vymýšlel důvody a podmínky, odváděl jsem pozornost od sebe k podružným cílům, uhýbal jsem, vymlouval jsem se.“ To je okamžik hluboké vnitřní pravdivosti, překročení prvního prahu. Člověk se vydal na cestu. A to je chvíle, ve které se obvykle potkávám se svými klienty, abych jim mohl být nápomocen.
Přicházejí ke mně však i lidé podobní zmiňovanému princi či mahárádžovi z pohádek. Cítí neklid, ale svou výzvu zatím nerozpoznali nebo uhýbají před jejím přijetím. Doufají, že si klid koupí. Doufají, že si pomohou tím, že přijmu jejich vysvětlení, proč dělají, co dělají a proč se na cestu nemohou vydat. Snaží se také často přesvědčovat mě i sebe, že se na cestu již vydali, a že na ní jsou. Někteří považují za dobrodružství už to, že mě navštívili. Domnívají se, že setkáním se mnou mají "splněno". Obvykle si tak přicházejí vytvořit či potvrdit svou hypotézu, svůj klam. A ten, neprohlédnou-li jej, si také odnášejí, když se vrací se zpět do bezpečí svého běžného života. Netuší, že bezpečí už zmizelo a jediné, co je odděluje od drtivé reality, je jejich stále pevněji zavřená, dusivá ulita.
Takoví lidé nejsou dobří ani špatní. Jsou hluboce zakořeněni v Kraji své duše. Podobně jako Hobiti i oni mají rádi svůj (o)Kraj, dobré jídlo, pití a neměnnost – mají lásku pro vše, co je známé a důvěrné. Ale kraj duše není krajinou duše. A vydat se za hranice svého Kraje, své malé, známé bubliny, znamená vydat se na dobrodružnou výpravu, ze které se možná nevrátíte a pokud ano, už nebudete stejní.
Těší mě každé setkání. Ať už se jeví jako shoda okolností nebo se na mě lidé obracejí přímo, znamená to, že v nich jejich výzva pracuje, že slyší své vnitřní volání po hrdinské výpravě a že v nich zraje nový život. Vydali se cestou Hrdiny a mohu je případně provázet. A pokud přicházejí a zatím váhají, znamená to, že mají velikou naději.
Martin Wilczek (29. 8. 2014)