Kdo jsem? Tato otázka je jednou z nejdůležitějších v životě. Její zkoumání vede ke schopnosti být sám sebou. Být sám sebou znamená žít v harmonii. Určitě jste to už zaslechli – nejspíš jako pobídku, nebo dobrou radu – "Buď sám sebou!" Možná, že vaše první myšlenka zněla přirozeně asi takto: „No, to je sice super, ale jak to mám asi udělat?! Copak nejsem sám sebou – kým jiným bych asi tak měl být?!“ Zajímavé je, jak snadno se to řekne – buď sám sebou – ale jak nikdo, zdá se, příliš neví a nedovede vám poradit, jak na to nebo co to je. Neblahou skutečností je, že jsou tací, kteří se domnívají, že být sám sebou znamená, dělat si co chci, a takovým je lepší vyhnout se obloukem. Tato otázka, kdo jsem, se tedy zdá být nekonečným polem pro střet názorů, filosofií a domněnek.
Jak se to však pozná, když je člověk sám sebou? Jaké to je? Je to, jako když jste zamilovaní. Nikdo vám nemůže říct, že jste zamilovaní, prostě to víte. Cítíte to skrz naskrz, do morku kostí, naplňuje vás to, aniž by jste tím byli ovládáni. A je to na vás také poznat. Poznají to zejména ti, kteří se tak sami cítí, kteří jsou sami sebou. Může to být dost nakažlivé, ale může to být také zcela nepatrné, až neviditelné.
V jádru toho, kdo opravdu jste, stojí pravé jméno. Vaše pravé jméno se liší od vašeho rodného jména, od toho jak jste byli pojmenováni. Avšak má svůj odraz i ve vašem rodném jménu a také v něm je přítomno, ačkoliv my už v současnosti nejsme napojeni a nerozeznáváme symbolické významy našich jmen. Výhodou pravého jména je skutečnost, že je v něm zřetelně obsažena vaše největší síla a také největší slabost. Představuje centrální řídící princip, který se promítá do všech vašich schopností, dovedností i vašeho talentu. Určuje to, jak věci děláte, proč se vám daří i proč selháváte.
Pravému jménu je třeba správně porozumět – uvědomit si jak jeho funkci, tak i projev obou jeho polarit. A jelikož je symbolicky vaším nejsilnějším svalem, vyžaduje také správné procvičování a trénink. Obecně řečeno je pravé jméno klíčem ke způsobu, kterým ve svém životě přijímáte a dáváte energii a zároveň je to způsob, kterým můžete být maximálně prospěšní sobě, svému okolí, společenství, případně i celému světu. Je základním kamenem osobního životního poslání – a je tedy současně odpovědí na otázku proč jste tady. Kráčet vědomě cestou osobního poslání je vrcholem seberealizace. Je to nejvíc, k čemu může lidská bytost dospět.
Symbolicky je pravé jméno podobno meči.
Pokud nevíte, že jej máte, můžete se lehce zranit a budete zraňovat nevědomě i ostatní ve svém okolí.
Pokud víte, že jej máte, můžete se s ním identifikovat a bude vás ovládat. Stále jste v nebezpečí, že se sami zraníte, neboť nejednáte ze své síly, ale ze síly své zbraně. V těžkých dobách, v souboji, pokud vítězíte, tak jen se štěstím a obvykle pouze nad tím, kdo sám neví, že meč vlastní a netuší, jak jej má užívat.
Pokud už není rozdíl mezi vámi a mečem, shledáváte zjevným, že žádný meč nepotřebujete. K takovému mistrovství, jež se netýká pouze meče, vede, jak už asi tušíte, dlouhá cesta. Ale i ta nejdelší cesta začíná prvním malým krokem.
Můj dar spočívá ve schopnosti rozpoznat pravé jméno, jež popisuje nadání člověka a jeho sílu. Je pak na každém z nás naučit se jí, stejně jako ten zmíněný meč, správně používat.
Martin Wilczek
(článek publikován poprvé 28. 8. 2010, foto John Towner)